Královská stopařka [CZ] ✔

10. kapitola - Mám Tě Ráda

Opět jsem se utápěla v těch úchvatných očích. Celé tělo mi v tu chvíli ztuhlo, nebyla jsem schopna jediného pohybu. Beze slov jsme tam jen leželi uprostřed už tak úzké cestičky. Cítila jsem, jak se Cam přerývavě nadechl, ale neřešila jsem to. Stále jsem se nemohla dostat z uvěznění jeho pohledem. Po chvíli zvedl jeho pravou ruku a jemně mě pohladil po tváři, při tom ani na chvíli neuhnul pohledem. V tu chvíli jsme se začali pomalu jeden druhému přibližovat. Nemohla jsem to ovlivnit, něco uvnitř mi to zakazovalo. Byli jsme už od sebe kousek a on sjel pohledem na mé rty, bylo mi jasné hned co chce udělat a teď jsem se v tom jen utvrdila. Toužila jsem po tom už od rána, kdy má touha nebyla naplněna, ostatně mou vlastní blbostí. Cítila jsem jeho dech na mém obličeji a poté jemně svými rty přeje přes ty mé. Pak naše rty úplně spojil. Ačkoli jsem to čekala a věděla, že to udělá, byla jsem jeho polibkem překvapená, Po chvíli jsem se však vzpamatovala a začala spolupracovat. Byl to tak jemný polibek. Užívala jsem si ho, nevnímala jsem svět kolem, zapomněla na všechny problémy, ale po chvíli se ve mně něco zlomilo. Odtáhla jsem se od něho.

"Promiň tohle já nemůžu." řekla jsem a začala se zvedat. Neušl mi jeho zmatený pohled, ale neřešila jsem to. Chtěla jsem teď být sama.

"Bett! Co se stalo?" zavolal za mnou když už jsem pomalu odcházela.

"Já... já prostě nemůžu. Když jsem skládala přísahu, kterou musí složit každý budoucí stopař, musela jsem slíbit, že si nikoho z mých zajatcům nepustím k tělu." pověděla jsem mu přes uslzené oči. On se zvedl ze země a přešel ke mně.

"Už nejsem tvůj zajatec."

"Ale byl jsi. A to stačí, alespoň myslím."

"Omlouvám se." řekl se sklopenou hlavou a při tom mě pohladil po tváři.

"Není za co se omlouvat." pokusila jsem se o úsměv, ale nejspíš z toho vnikl nějaký úšklebek.

"Ale je. Na tohle jsem neměl právo."

"Camerone, prosím, neomlouvej se." pohladila jsem ho po tváři pro změnu zase já a objala jsem ho kolem pasu. 

"Tak dobře." pousmál se a obětí mi opětoval.

"Víš, já potřebuji být chvíli sama." pousmála jsem se na něj a vyšla od něj. On na to už nic neodpověděl, jen chápavě přikývl.

Postupně jsem zrychlovala a zrychlovala. Tenhle den je vážně namáhavý. Vůbec už jsem se necítila slabá jako předtím, najednou mě nohy poslouchaly a já jsem běžela na mé místo klidu. Chodívala jsem sem už jako malá vždy, když jsem potřebovala na chvíli jen přemýšlet. Je to malinká zátoka a úzkou písečnou pláží, ke které se dostanu uzoučkou lesní cestičkou, zarostlou křovím. Nikdo o tomto místě neví. Je to kousek za tetiččiným domem. Vlastně jsem se ještě ani nezmínila o tom, že teta bydlí v lese hned kousek od pobřeží. Je to tu skutečně nádherné místo. 

Usadila jsem se do písku a zády se opřela o jeden z velkých kamenů. Užívala jsem si mořského vzduchu, to jak si vítr pohrával s mými vlasy. Pozorovala jsem racky, jak poletují těsně nad hladinou. Jsou tak volní, svobodní. Mají život takový, jaký si ho sami napíšou. Závidím jim to, já jsem omezována otcem, tím, že to on je král a že to on píše můj život.

Seděla jsem tam několik hodin, už pomalu zapadalo slunce a já jsem čekala na zelený záblesk nad mořem, o kterém mi vyprávěl otec jako malé princezně. To jsem s ním měla ještě tak úžasný vztah, vlastně to ještě žila matka. Po její smrti se naprosto změnil. Dříve mě bral na vyjížďky s koňmi, hráli jsme na zámecké zahradě hry, byli jsme šťastní. Vždy, když jsem tu byla, čekala jsem na proslulý záblesk, ale nikdy jsem ho nezahlédla.

Když jsem ho nezahlédla ani tentokrát, vydala jsem se konečně zpět k tetě. Mrzelo mě, že jsem musela takhle utéct, ale nebylo zbytí. 

Cameron

Neměl jsem to dělat, neměl jsem na to právo. Bylo mi jasné, že ona tohle nemůže a i přesto jsem to udělal a sám nevím proč. Prostě jsem jí neodolal. 

Pochopil jsem, že teď potřebuje být sama, ale bál jsem se, aby se jí někde neudělalo opět špatně. Ještě chvíli jsem tak bez duše brouzdal lesem a pak se odhodlal jít za Manoel, aby tam také nebyla celý den sama. Zrovna sázela růže a já jsem se rozhodl jí pomoci. Stejně jsem potřeboval přijít na jiné myšlenky. Když se mě Manoel ptala, kde je Bett, řekl jsem jí po pravdě, že chtěla být chvíli sama. Ona stejně nejspíše věděla, co se stalo. Občas mi přijde, že ona ví skutečně všechno, je to opravdu pozoruhodná žena.

Už zapadalo slunce a já jsem ještě stále sázel růže. Manoel šla uvařit večeři a já se nabídl, že jí tohle dodělám. Když už byla téměř tma a já měl svou práci odvedenou, sedl jsem si na lavičku u domu a zahleděl se do dálky. Bojím se o Bett, nevím kde je a ničí mě to.

Po chvíli přišla zpoza domu a sedla si vedle mě. Ani jeden jsme nic neříkali a oba hleděli do dálky. 

"Jak moc jsi zdatný šermíř?" zeptala se Bett, zatímco se stále dívala do tmy.

"Ne lepší než ty." řekl jsem nepřítomně.

"Co jezdec na koni a lukostřelec?"

"V tom jsi také lepší."

"Tak zítra začneme se zdokonalováním tvých schopností." konečně se na mě otočila a já jsem čelil jejímu odhodlanému pohledu. 

"Se zdokonalováním schopností? Neměla by ses raději ještě vyležet?"

"Jsem v pohodě a musíme začít co nejdříve."

"Proč to všechno?"

"Bude se to hodit." usmála se na mě a víc nic neřešila. Přisedla si ke mně blíže a položila si hlavu na mé rameno.

"Omlouvám se, jak jsem předtím zmizela."

"To je v pořádku, chápu to a už se to nestane." všiml jsem si, jak se zasmála a dále okupovala mé rameno.

Seděli jsme tam jakou dobu a už byla úplná tma. Z lesa se ozývalo houkání sovy a jediným zdrojem světla byl nádherný úplněk a nebe poseté hvězdami. 

"Mám tě ráda, Camerone." zašeptala Bett do hrobového ticha.

"Já tebe víc." zašeptal jsem a přivinul si jí do náruče.

*******

Tak co říkáte na další kapitolu???? :))

Pokud se vám příběh líbí, určitě nezapomeňte hlasovat, abych také věděla jestli tento příběh má nějakou cenu... :)))

Tady máte jak jsem si tak nějak představovala tu zátoku... :)

Aaa, nahoře máte Bett :))