Královská stopařka [CZ] ✔

7. kapitola - Další problém

"A věříš mi?"

"Ano." řekla jsem mu pevným hlasem a on se na mě pousmál.

V tu chvíli zrušil prostor mezi námi a sevřel mě ve svém obětí. Byla jsem tím překvapená, nic takového jsem nečekala, ale alespoň na chvíli jsem se mohla uvolnit od všeho stresu a obětí jsem mu opětovala. Nevím jak dlouho jsme tam takhle stáli, ale bylo to příjemné. Už tak dlouho mě nikdo neobjal, pokud tedy nepočítám Manoel, byla jsem za to vlastně ráda. Pak mě ale z mého odpočinkového mráčku vytrhla neutuchající bolest na mém rameni. On si toho všiml a hned povolil naše obětí, odtáhl se, ale jen tak, že jsem v jeho náručí i nadále zůstala.

"Budeme ti to muset ošetřit." zaměřil se pohledem na mé stále trochu krvácející rameno. 

"Ne, to bude v pohodě." 

"Dobře, když myslíš. A kam to vůbec jedeme?"

"Jedeme k Manoel." dořekla jsem to a začalo se mi zatmívat před očima.

Cameron

Najednou se jí začala podlamovat kolena, naštěstí jsem jí stihl ještě chytit. A pak že je vše v naprosté pohodě.

"Bett!" zakřičel jsem, když se mi sesunula do náruče.

"Bett! Prober se! Komunikuj se mnou! Notak!" zoufale jsem na ní křičel, kdežto ona se na mě jen dívala nepřítomným výrazem a pomalu upadala do mdlob.

Neváhal jsem a rychle jsem nasedl na nevrle přešlapujícího bělouše, vláčnou Bett jsem si vzal před sebe a rychle vyrazil. Esme cválal hned za námi. Teď se mi hodilo, jak jsou tyhle potvory vycvičené. 

"Bett, vydrž, vezmu tě za Manoel. Ona ti pomůže." snažil jsem se udržet Bett vzhůru, tím že jsem na ní nepřestával mluvit. Teď jsem nemyslel na nic typu, že jsem ještě před chvílí stál tváří v tvář smrti, s provazem na krku. Teď mým jediným středem zájmu bylo dostat tuto krásku k její tetě.

Bett

Vnímala jsem všechno, vnímala jsem, jak na mě Cameron stále mluví, i každý pohyb Ionela. Jen jsem se nezmohla na jediné slovo, na jediný pohyb. Byla jsem tak slabá, cítím se vláčná jako kus hadru. Alespoň se mi dařilo mít otevřené oči a tak jsem se mohla dívat na kluka, co vypadá jako samotný anděl, jak se snaží mi pomoci. Jsem ráda, že toho nevyužil a že mě tam nenechal. Záleží mu na mě, vidím to na něm.

Cameron

Ujížděli jsme přes les, místo stromů jsem viděl šmouhy, nic jsem pořádně nevnímal. Hnal jsem se za jediným cílem. 

Věděl jsem přesně kudy se mám dát. Jeli jsme tudy předtím na zámek a to jsme ani nějak nespěchali, takže jsem mohl dávat pečlivý pozor na cestu. 

Opravdu se o Bett bojím, musím s ní dorazit včas. Ona mi tu pomohla od smrti, tak jí to vlastně i dlužím. Popravdě, udělal bych to i kdyby mi nijak nepomohla. Prostě by mi to nedalo.

Už jsme byli skoro u Manoel a Bett díky bohu stále byla při vědomí. Snažil jsem se na ní pořád mluvit, musí být v pořádku. Dojel jsem k malému domku, ale Manoel tentokrát venku nebyla, i když byl krásný slunečný den, no vlastně až tak krásný ne. 

Rychle jsem seskočil z koně a vzal Bett do náruče. Koně jsem nechal být, oni stejně nikam neutečou, budou se držet své paní a tak jsem to neřešil. Vydal jsem se tedy svižným krokem k domku.

"Manoel! Manoel! Kde jste?! Rychle!" volal jsem po celou dobu, co jsem se blížil k domu. Manoel rychle rozevřela dveře a hned na to vyběhla. 

"Co se dějě?"

"Bett, postřelili jí šípem, asi ztratila hodně krve. Je stále při vědomí." v rychlosti jsem na ní všechno vychrlil na jeden nádech.

"Ach, Bett, zlatíčko! Rychle jí pojď odnést do domu." zavelela Manoel a já rychle vyšel. Vlastně jsem se celou dobu nezastavil, všechny informace jsem na ní chrlil za chůze.

"Tady jí polož na pohovku. Snad není pozdě." pozdě? To nepřichází v úvahu! Musí jí pomoct. 

Ležela tam tak bezvládně, jako tělo bez duše. Po celou dobu jsem se utápěl v oříškových očích mé zachránkyně, které se každou chvílí více a více zavíraly. Nespouštěla ze mě pohled a po tváři jí stekla jedna slza. Chvíli na to se její víčka zavřela úplně.

*****

Taaak? Co na to říkáte? Hmm? No jo, naši hrdinové to přeci nemůžou úplně lehké. Normálně mi přijde, že jsem strašně zlá. Nejdřív Cameron a teď Bett a to v průběhu dvou kapitol... :D Hlavně mě za to nechtějte zabíjet :D

Aaa také jsem si všimla, že jaksi každou chvíli napíšu místo Esme Embe... Za to se moc omlouvám, no jo... Talent prostě :D

Ještě jedna věc, co vám musím nutně zdělit. Nemám moc času na to přidávat další kapitoly... To víte, škola na prvním místě, ale nebojte, rozhodně jsem na vás se svým příběhem nezapomněla!!! 

No, doufám že se vám i tahle kapitola líbila, sice byla trošku kratší, ale tak...a ani nevíte jak mě vždycky každý vote potěší... Vážně strašně moc, jsem úplně šťastná vždy, když mi přijde nějaké oznámení, i komentáře!!! Love ya! :*