Královská stopařka [CZ] ✔

14. kapitola - Vévoda

Celou cestu jsem přemýšlela, co si na sebe na ten ples vezmu. Vůbec mě nic nenapadlo.

Ve svém pokoji jsem prohrabala celou obrovskou skříň, ale vůbec jsem nic nenašla. Nic se mi nehodilo.

"K sakru! To snad nemam nic na maškarní ples?" zanadávala jsem si sama pro sebe a bezmocně sebou plácla do postele.

Ležela jsem tam takovou dobu, ale vážně nic mě nenapadalo.

Zadívala jsem se na zeď na velký obraz, kde jsem s matkou. Asi jako bych si myslela, že mi může něco poradit.

"Maminko moje, ty bys věděla přesně, co si mám vzít na sebe. Ty bys mi poradila." dívala jsem se do očí krásného obrazu. A pak mě něco napadlo!

Matka měla veliký šatník na konci hlavní chodby. Od doby, co zemřela tam nikdo nebyl, neměl se tam nikdo jak dostat. V ten osudný den mi dala klíč od té místnosti. Prý tam najdu vzpomínky a šaty! Maminčiny šaty! Vyndala jsem ze šuplíku kovový klíč a rychle proběhla celou dlouhou chodbu. Zastavila jsem u mohutných vyřezávaných dveří. Zastrčila jsem tam klíč a pomalu otevřela. Z venku sem svítila spousta světla, tak ani nebyla potřeba rozsvěcovat.

To co jsem viděla, bylo něco úžasného, nikdy dříve jsem tu nebyla. Byla to obrovská místnost plná nádherných šatů. Některé byly zavěšené a některé navlečené na kovových pannách. Co mě nejvíce zaujalo byly šaty s velmi širokou sukní přímo naproti vstupu. Byly to svatební šaty a byly vážně dokonalé. Byl na nich pověšený přehnutý lístek a na něm stálo:

" Má milá Bett, drahoušku,
je mi jasné, že se sem jen tak brzy nepodíváš, ale věřím, že jednou ano. Teď, když čteš ten dopis, chci abys věděla, že na tebe budu vždy myslet a že budu vždy s tebou, ve tvém srdci.
Tyto šaty jsem měla na své vlastní svatbě a mé přání je, abys v nich šla jednou na svou vlastní svatbu, má princezno. Věřím, že v nich budeš nádherná a poté ta nejšťastnější žena na světě tak, jako jsem byla já. Jen naslouchej svému srdci.
Miluji Tě, beruško moje.

P.S.: Neposlouchej otce s výběrem ženichů!!!

S největší láskou,

tvá matka, Elisabeth Jones.

Když jsem dopis dočetla, po tváři mi tekla slza. Pak jsem si všimla lesklého medailonku na krku panny. Šel rozevřít a byla v něm matčina fotka. Usmála jsem se a hned si ho pověsila na krk. Tak a teď už ho nesundám.

Jakmile jsem se konečně odpoutala od té nádhery přede mnou, začala jsem se procházet po místnosti a hledat nějaké šaty, co by se mi hodily na maškarní. A bingo!

Našla jsem nádherné červené dlouhé šaty, tedy jen sukně byla červená. Vršek byl bílý a bez ramínek. V pase byly vyšívané květiny a až po boky šaty těsně obepínaly postavu. Poté přecházely v širokou nadýchanou sukni, která byla v předu poměrně hodně krátká, takže odhalovala nohy a vzadu tvořila vlečku.Byly to skutečně nádherné šaty. Na hlavu u nich byla velká rudá mašle, propletená ještě jednou, ale hodně slabou stuhou. To celé se pak připnulo do vlasů. Budu to mít místo masky na obličej, protože já jako princezna bych měla mít obličej vidět. Na zemi u šatů byly postavené červené lodičky na vysokém podpatku a přes nárty měly dva uzoučké pásky. To celé byla nádhera a já jsem měla jasno, v čem se na plese ukáži.