Královská stopařka [CZ] ✔

9. kapitola - Neomlouvej se

Konečně jsem se odhodlala otevřít oči. Uklidnila jsem se, když Cameron opravdu ještě spal. Trochu jsem se odsunula, abych viděla na jeho obličej. Ale stále jsem byla na něm tak nějak rozvalená. Pečlivě jsem zkoumala jeho obličej a zastavila jsem se na jeho plných rtech. Nejspíš se mu něco zdálo, protože se stále usmíval, což  mu tvořilo na levé straně drobný  ďolíček. Byl tak uvolněný, spokojený a já jsem se na něj z nějakého důvodu nemohla vynadívat.

"Baví tě mě pozorovat?" řekl se zavřenýma očima a doširoka se usmál. Jak to může vědět?

"Co-cože?" vykoktala jsem ze sebe.

Odpovědí mi byl jeho hluboký smích a konečně otevřel oči. 

"Jak ses vyspala?" ještě stále se nepřestal usmívat a mě to nervovalo. Cítila jsem se tak zvláštně. Vždyť on ví, že jsem ho tu pozorovala, zkoumala jeho obličej a ne zrovna krátkou chvíli.

"Vlastně dobře." oplatila jsem mu nejistě úsměv a on se mé rozpačitosti zase zasmál tím nejdokonalejším smíchem, jaký jsem kdy slyšela.

"No ještě aby ne, mám v hrudi vytlačenou hlavu." zatvářil se na vteřinu dotčeně, ale hned na to ze začal smát.

"No tak promiň. Měl jsi mě shodit, když ti to vadilo." zamračila jsem se na něj.

"Nevadilo mi to. Už dlouho se ke mě nikdo nepřitulil. Vlastně to bylo příjemné."

"No to bych si vyprosila. Společnost princezny a ještě se od ní nechat objímat. Ještě aby sis stěžoval." hodila jsem na něj vyčítavý pohled.

"No nevím. Moc jako princezna se nechováš. Jaká jiná princezna by se mě snažila chytit, ještě k tomu bez jakékoli pomoci, jaké jiné by se to povedlo a pak mě přivázala ke koni. Jaká jiná by mě předvedla tváří v tvář smrti a pak mě najednou zachraňovala." nasadil zamyšlený pohled a já jsem se na něj zamračila.

"A nemrač se nebo budeš mít vrásky." ten kluk se dnes opět rozhodl mě vynervovat.

"Že já jsem tě na té šibenici nenechala." podívala jsem se na něj pevným výrazem a hned na to se musela zasmát.

"Ale prosím tě, chyběl bych ti. Přiznej si to." 

"Ne, nechyběl."

"Jo a proto mě tu teď objímáš a prosíš abych tu s tebou zůstal. Hmm?"

"No dobře, možná malinko."

"To mi stačí." opět zazářil svým úsměvem a já jsem se neubránila protočení očí.

A vůbec jsem si neuvědomila, že se tu po něm stále válím. Ale nehodlám se jen tak zvednout. Cítím se tak dobře a on očividně také.

"A co tvé rameno?"

"Skoro nebolí."

"To jsem rád. Bál jsem se."

"Bál ses? Takže bych ti chyběla. Hmm?" oplatila jsem mu stejnou mincí jako on předtím.

"Jo chyběla, ale já se alespoň nebojím si to přiznat." to mě donutilo se opět zadívat do jeho temných očí. Vlastně teď mi přišly úplně jiné než na začátku, co jsem ho táhla na zámek. Teď se v nich něco změnilo, ale já nevím co. 

Dívali jsme se jeden druhému do očí, bez jakéhokoli slova. Vnímala jsem jen jeho oči, celý svět kolem se najednou jakoby zastavil. Pak pomalu zvedl ruku a prsten mi obkreslil hranu obličeje. Při jeho doteku jsem na chvíli zavřela oči a vnímala jak se mi rozbušilo srdce. Ten dotek jsem si užívala, vnímala jak se mu zrychlil tep a pomalu jsem otevřela oči. Nějakým způsobem jsem se za tu chvilku, co jsem měla zavřené oči dostala blíže k jeho obličeji. Stále jsem se utápěla v jeho pohledu, stále blíže a blíže jeho obličeji. Pak se ve mně ale něco zlomilo.