Královská stopařka [CZ] ✔

17. kapitola - Nové útočiště

"Manoel, moc vám děkuji, že jsem tu u vás mohl na chvíli zůstat. Jsem vám dlužníkem." usmál se Assiel.

"Za málo, chlapče. Klidně ses tu mohl zdržet déle." usmála se na něj velkoryse teta.

Znám toho kluka jen chvíli a tak mi přirostl k srdci. Bude mi chybět. Ale s tím nic nenadělám. Škoda, že musí odjet už tak brzy, ale nic nenadělám.

"Budeš mi chybět Assieli." řekla jsem se smutným úsměvem a objala ho.

"Ty mě taky princezno." to mě donutilo se od něj odtáhnout a pořádně se na něj zamračit, ale jakmile jsem viděla jeho široký úsměv a zvídavost ohledně toho, jak budu reagovat, hned mě to přešlo.

"Ne, promiň Bett." zasmál se.

"Už jsem si docela zvykla." řekla jsem s protočením očí a podívala se na Camerona, který se tvářil jako by nic.

"Drž se brácho." pousmál se na Cama,poplácal ho po rameni a pak se tak letmo objali. 

"Díky brácho." oplatil mu Cam.

"Chceš si půjčit Hodniela na cestu?" zeptala jsem se starostlivě.

"To je v pohodě, mám jiný způsob dopravy." vesele se ušklíbl a Cam se ušklíbl tím samým způsobem. Radši jsem to neřešila, stejně bych se zase nedozvěděla nic. Klasika.

Pak jsme se s ním všichni ještě rozloučili a společně přešli ven před dům. Assiel ještě jednou tetě dlouze poděkoval a pak se rozešel do lesa.

"To jako půjde celou dobu pěšky?" 

"Blázníš? Ten když jde chvíli po svých, můžeme to považovat za obrovskou událost." zasmál se Cam. Já jsem nad tím jen pokrčila rameny a ještě Assielovi zamávala.

Když zmizel v hlubině lesa, všichni tři jsme šli opět dovnitř do jídelny. Kde jsme si dali makové buchty.

"Tak? Kdy mi konečně povíš to, co ti Assiel říkal?"

"Klidně hned, ať už to mám z krku." řekl s plnou pusou a všude kolem měl moučkový cukr.

"Tak já půjdu ven, ať si můžete v klidu povídat." prohlásila teta.

"Ale to přeci nemusíš."

"Bett, zlatíčko, na zahradě mám tolik práce. Musím něco udělat a vy mi pak můžete pomoct."

"Tak dobře." odpověděla jsem jednoduše, jelikož jsem věděla, že teta si bude stát stejně za svým.

Když teta zmizela za dveřmi, pohodlně jsem se usadila a začala naslouchat Cameronovi.

"Takže, jde o ty, které jsme se rozhodli najít. Trochu se nám to zkomplikovalo."

"No tak to mě teda maximálně potěšilo." řekla jsem sarkasticky.

"Otec si prý zjišťoval, co jsou to zač a zjistil to." na chvíli se zasekl, nevěděl, jestli mi to má říct, ale pak pokračoval.

"Nejsou to lidé, jsou to démoni."

"Cože?! Děláš si prdel?" vyhrkla jsem vyděšeně.

"Slyšíš dobře. Démoni. A já tě prosím, nechoď tam, nesnaž se je zastavit. Prosím."

"Zbláznil ses? Rozhodla jsem se je najít a tím ti i vyčistit štít u otce! I rameno už mám v pořádku, takže mě nic nezastaví!" skoro jsem tam na něj křičela, ale on si z toho nic nedělal, chápal to.

"Prosím, Bett. Nemáš proti nim žádnou šanci. Zabijí tě!" snažil se mě přemluvit, ale já se jen tak nedám.

"A jako kdo se podle tebe o tohle má postarat?" stále jsem na něj skoro křičela.