Královská stopařka [CZ] ✔

24. kapitola - Pravda

Ještě chvíli, celá potřísněná krví jsem se opírala o meč, zapíchnutý přede mnou do země a pozorovala to, jak se celá Stacey rozpadá. Pak mě ale přestaly opět poslouchat nohy a já se zase sesunula.

Stihly mě chytit silné mužské paže, ale vůbec jsem nevnímala, o koho se jedná. Ten člověk mě vzal do náruče, kde jsem jako lusknutím prstů vysílením usnula.

Probudila jsem se u tety v domku, v měkkých peřinách. Všechno mě neskutečně bolelo, ale odhodlala jsem se nakonec vstát. Přeci jen, potřebuji vědět, jak jsem po včerejšku dopadla. Přešla jsem k velkému zrcadlu a když se uviděla, bolestně jsem zaskučela. Ruce a nohy jsem měla samou modřinu, samý šrám a nějaký se nacházel i na obličeji.

Usoudila jsem, že jestli se budu na sebe dívat ještě hodně dlouho, asi zešílím. Vzala jsem čisté oblečení a přešla do koupelny, kde jsem si dala příjemnou raní sprchu, kterou jsem vážně nutně potřebovala, když jsem se viděla v zrcadlu.

~~~

Cameron

Pozoroval jsem celé to, jak si Bett poradila se Stacey. Nic víc jsem nemohl. Ta mrcha Stacey nás přišpendlila na místě a jen jsme museli přihlížet tomu, co se mezi těma dvěma odehrává. Snažil jsem se jakkoli vymanit z jejího vlivu, ale marně. Pak jí Bett zasáhla tou obrovskou koulí a ona se sesunula k zemi. Zajímalo by mě, jak Bett došlo, že jestli jí neusekne křídla, tak se jí nezbaví. Jakmile jí usekla křídla, Stacey se začala rozpadat a my všichni ostatní jsme se konečně dostali z jejího držení. Bett se celou svou vahou opírala o meč. Byla tak vysílená. Rychle jsem k ní doběhnl a právě včas, kdy jí vypověděly nohy, jsem jí stihl zachytit.

Vzal jsem jí do náruče a přešel k ostatním.

"Odnes jí domů, prosím." poručila mi Manoel a já jsem vůbec nic nenamítal. Vzletěl jsem s kráskou v náruči a raz dva byl u domu. Zašel jsem dovnitř a opatrně jí uložil do postele. Na chvíli jsem si k ní sedl na kraj postele a jen jí pozoroval, ale po chvíli přispěchal Assiel.

"Hej, brácho, máš jít vedle. Otec si s tebou chce promluvit."

"Otec? Co ten tady dělá?"

"Ehm, přišel?" řekl s pozvednutým obočím.

"Fajn, už jdu." řekl jsem otráveně a ještě jednu se podíval na mou princezničku.

"Otče." řekl jsem bez jakékoli emoce, ale pokorně a jemně se mu poklonil na náznak pozdravu.

"Synu." řekl otec a rukou mi naznačil, abych se posadil.

"O co jde?" začal jsem naší konverzaci.

"Ani nevíš, jak jsem rád, že jsi zpět. Vděčíš za to té dívce?"

"Nejspíš. Přejdi k věci otče." řekl jsem nevrle a bál jsem se, kam tento rozhovor bude směřovat.

"Musí na to všechno zapomenout."

"Co? Proč?" vyhrkl jsem ze sebe.

"Ty se vrátíš domů a ona tu akorát zůstane sama. Bude lepší, když na vše zapomene." řekl úplně klidným hlasem a mě vzteky bělaly klouby.

"A co když se nevrátím?"

"To nepřipadá v úvahu!"

"Tak ale nechci, aby zapomněla!" křikl jsem na něj.

"Proč? Proč ti tak najednou záleží na cizích myšlenkách?"

"To díky ní jsem dostal druhou šanci v roli anděla! Miluji jí a nehodlám se jí vzdát!" křikl jsem vzteklý na svého otce a zvedl se od stolu. Ještě jsem zahlédl jeho překvapený výraz, ale byl mi ukradený.