Královská stopařka [CZ] ✔

4.kapitola - Zamysli se, jen aby nebylo pozdě

Rychle jsem přeběhla do kuchyně, nikdo tam nebyl. Ani teta. Vběhla jsem do zahrádky a tam se jako obvykle skláněla teta v jejím rozkvetlém záhonku. Ale Cameron nikde.

"Teto, kde je Cameron?!" vyhrkla jsem na ní místo pozdravu.

"Tak za prvé, dobré ráno má milá Bett a za druhé, myslíš si snad, že bych ho nechala, aby ti utekl?"

"Omlouvám se. Dobré ráno, teto." už v klidu jsem k ní přešla a sevřela jí v obětí.

"Tak je to lepší, zlatíčko."

"A kde tedy je?"

"Je za domem. Tak běž." otočila jsem se a rovnou zamířila za dům.

Šla jsem pomalým krokem a zastavila jsem se na rohu domu. Opřela jsem se a pozorovala mého zajatce, jak seká dříví. Čekala jsem všechno možné, ale tohle ne. Už jsem si dělala obrázky, jak spřádá plány na to jak utéct a místo toho tu pracuje. Stál tam bez trička, takže se mi naskytl úchvatný pohled na jeho skvěle vypracovanou postavu. Delší tmavé vlasy se mu lepily na čelo a jeho temný pohled nabýval jiskřiček vždy, když mohl praštit do toho kusu dřeva. Mohla bych se na něj takhle dívat celou věčnost, ale pořád to nic nemění to, co provedl.

Po chvíli si mě ale všiml a já se musela vzpamatovat.

"Dobré ráno, Bett." začal naší konverzaci, jelikož já jsem se nezmohla na jediné slovo.

"Dobré. Dneska po obědě vyrazíme." odpověděla jsem chladně.

"Dobře." lehce mi odpověděl a pokračoval ve své práci.

Cameron

Už brzy ráno jsem šel sekat to dříví jak jsem Manoel slíbil. Snažil jsem se jít co nejtišeji, abych Bett neprobudil, což se mi i povedlo. Hodil jsem na sebe oblečení, opláchl se a jako snídani nám Manoel připravila velké krajíce chleba s pomazánkou. Pak jsem šel konečně pracovat.

Překvapilo mě, když za mnou přišla Bett. Začal jsem naší konverzaci a doufal jsem, že její nálada bude taková jako včera. Zmýlil jsem se. Byla vůči mě tak chladná, neviděl jsem u ní ani náznak jediného úsměvu. Po té včerejší Bett, se kterou jsem si dokonce i rozumněl nebylo ani památky. 

Byl jsem z toho naštvaný, zklamaný, vlastně ani nevím co všechno. Alespoň jsem si vztek mohl vybít na tom dříví. Ta šance jí přesvědčit o mé nevinně byla pryč.

Všechny špalky jsem naskládal k zadní stěně domu a vydal se dovnitř. To všechno mi zabralo poměrně hodně času, bylo už poledne.

Manoel nám připravila oběd, který dnes snědla i Bett, což její tetu opravdu potěšilo. 

"Tak doufám, že vám u mě chutnalo." zasmála se na nás Manoel, když odnášela talíře ze stolu.

"Opravdu moc. Jste skvělá kuchařka. Takhle dobré jídlo jsem neměl už nějakou dobu."

Potěšil jsem jí a hned na to se na mě Bett podívala. Nebyl to ten chladný pohled jako ráno, byl to smutný pohled. Ona mě na ten zámek dovést nechce, ale nevěří mi, takže musí.

"Camerone?" zeptala se Bett, když zrovna její teta odběhla ven.

"Jo?"

"Budeme muset vyrazit."

"Budeš mě zase svazovat?" zkusil jsem na ní psí oči.

"Musím! A nezkoušej tyhle pohledy, ty na mě nezaberou." zasmála se, když jsem zkoušel různé pohledy na to, aby se nade mnou smilovala.