19. kapitola - Je pryč!

3.2K 240 6
                                    

"Hele, potřebují démoni jíst?" zeptala jsem se ráno u snídaně s plnou pusou.

"Něco asi jo, ale rozhodně ne tolik jako my." pokrčil rameny Cam.

"Mám mu něco odnést?"

"Klidně, ale nenech se nijak obměkčit." podíval se na mě káravým pohledem a já jen protočila oči. Na talíř jsem dala dva krajíce chleba s máslem. Přeci jen, nehodilo by se nám, aby tu umřel hlady. V pokoji jsem ještě vzala nějaké staré pánské tričko. Když už se nemám nechat obměkčit, tak ať mám jistotu.

Sešla jsem pomalu schody a na posledním jsem se díky mé nešikovnosti zakopla, nebýt mého postřehu, všechno by mi popadalo na zem.

Přešla jsem k mohutným dveřím a naťukala kód. Cam mě už tak nějak naučil, jak to otevřít, takže to nebyl nějaký problém. Vešla jsem dovnitř a on seděl opřený o zeď.

"Co chceš?" řekl nevrle a zase na mě mračil.

"No jako můžu zase klidně jít, jestli nemáš hlad." prohodila jsem ledabyle.

"Tak to sem dej." 

"Asi máš vážně hlad, viď?"

"Jo mam, tak mi to už sakra dej."

"Tebe asi slušnému chování nenaučili, co?" řekla jsem a zkřížila si ruce na hrudi, tedy tak, jak to bylo s talířkem možné.

"Prosím." řekl se znechuceným pohledem a stále se na mě mračil, ale mě to stačilo.

"No a jak to bylo lehké."

"Neřekl bych."

"Ale prosím tě. A tady máš triko, ať mě tu nerozptyluješ."

"Hmm." řekl a vzal si ode mě všechnu zásilku.

"A mimochodem, nemáš zač." řekla jsem tvrdým hlasem a on se na mě stále jen mračil. Tak tady se asi nějakého 'děkuji'nedočkám. 

"No, mohl bys být trošku víc milý."

"No ty jsi výborná. Vy mě tu takhle uvězníte a já na tebe mám být ještě milý? To zrovna."

"Měl bys tu ten pobyt rozhodně příjemnější." pokrčila jsem rameny a odešla.

Ještě jsem rychle zkontrolovala všechny obrazovky, jestli se něco neděje, ale nikde nic. Musím říct, že trávit všechen čas tady za tetiččinou stěnou mě už unavuje. Nesmím se jít podívat do města, nesmím jet ani za otcem. Ještě bych ty démony přitáhla na zámek a to jako princezna nesmím způsobit. To je hrozné, už i já sama o sobě přemýšlím jako o princezně. Ach bože. Vzala jsem si z ovládacího panelu jeden ze svých medailonků, který jsem si tam včera zapomněla a pověsila si ho na krk. Je to zlatý řetízek s erbem naší královské rodiny.

Celý den jsem neměla vůbec co dělat a to byl konečně po několika dnech pěkný den. Teta už svou zahrádku tak nějak dodělala, takže jsem jí tam ani nemohla pomoci, Cameron se nudil asi tak jako já, na projížďku na koních jsem neměla nějak náladu a u moře jsem byla za tu dobu už tolikrát, že už slyším šumění moře úplně všude. A nějaké stopování? Nikde nikdo. Celý den jsem proležela na dece na trávě a opalovala se. A Cam? Ten po chvíli namáhavého přemýšlení, co by tak asi mohl dělat usoudil, že vážně nic nevymyslí a plácl se na trávu vedle mě. Takhle jsme strávili celý den a už mě to absolutně nebavilo, potřebuji nějakou akci, ale tak co, hold to pro jednou vydržím.

"Za celé odpoledne, vlastně už i ráno nic nedělo. Ale pak najednou někdy k večeru, když už se slunce rozhodovalo zalézt, se nám ze sklepů začal ozývat ohlušující alarm. Nic takového jsem nečekala, vlastně jsem ani netušila, co to znamená. Sáhla jsem po luku, který jsem měla položený vedle sebe a rychle se zvedla.

Královská stopařka [CZ] ✔Where stories live. Discover now