Královská stopařka [CZ] ✔

12. kapitola - Zběsilá jízda

"Nikdo? Já přeci! To bys měla vědět!" zavolal jsem za ní a hned na to se také rozběhl.

"Jen si nemysli." vyplázla na mě dětinsky jazyk a rychle popadla sedlo. Já jsem jí samozřejmě hned následoval, nemohl jsem zůstat pozadu. Rychlostí blesku osedlala Esmeho a já zase Ionela. Pak přišla na řadu uzda. Každý jsme popadl tu svou, ale vtipné bylo, že byly zamotané do sebe. Ach, to nás tak zdržuje.

"K sakru!" zaklela Bett, když jí opratě nešly od sebe rozmotat.

"Ukaž, prosím tě, pomůžu ti." 

"Dobře." usmála se na mě. Rozmotávali jsme to takovou dobu, ale nakonec na štěstí úspěšně. Každý jsme popadl tu svou a začali ji rychle nasazovat. Ani nevím, proč spolu takhle závodíme, ale je to docela sranda.

Když jsme to dodělali, samozřejmě téměř nastejno, přehodili jsme přes záda luky se šípy a vyhoupli se do sedla. Hned na to jsme vyjeli. Musel jsem jet ale za ní, protože jsem absolutně netušil kam. Ale v tomhle závodě na tom nesešlo, jde nám o to, kdo z nás dvou je lepší lukostřelec.

Všude po stromech visely kulaté dřevěné terčíky, nechápu, jak je možné, že jsem si jich předtím nevšiml. Zběsile jsme projížděli lesem, mezi stromy, ze kterých vznikaly jen protáhlé šmouhy. Pokaždé jsem vytáhl šíp, v rychlosti natáhl tětivu a vystřelil. Byly to přesné zásahy, stejně tak jako Bettčiny. Bylo až neskutečné, jak jsme byli vyrovnaní. Stříleli jsme jeden šíp za druhým, dokud nám vlastně nedošly. Měli jsme jich stejný počet, abychom oba měli stejné šance. Pak jsme začali oba zpomalovat.

"Takže? Jak ti to šlo?"

"Určitě lépe než tobě, Bett."

"Ale ale, nějak si věříš." škádlila mě jak jen to šlo.

"Tak uvidíme." hodil jsem na ní široký úsměv a začali jsme se vracet zpět, přesně po trase, kterou jsme teď ujeli. Musíme posbírat šípy a vlastně i spočítat ty naše body. Některé terče, co byli poměrně nízko, z těch jsme šípy hravě vytáhli, ale k některým jsem musel Bett vysazovat.

"Tak to by měly být všechny." usmála se na mě Bett spokojeně.

"Tak? Kdo vyhrál?" 

"Kolik bylo to tvé číslo?"

"Dvacet sedm." každý jsme si museli přičítat body, které jsme dostali za jednotlivé střely. Za jeden terč byl maximální počet bodů dva.

"Takže... Počkat, ona je to remíza."

"Počkej, fakt? Kecáš!" začal jsem se smát a Bett také.

"Ne, opravdu nekecám." 

"Tak v tom případě vám gratuluji, má spoluvítězko." 

"Ooo, jaká to čest, že vy mi gratulujete. Já vám ovšem také gratuluji, mladý muži." zahráli jsme na sebe s úplnou vážností a pak se tomu začali smát.

"Projedeme se ještě?" zeptal jsem se hned co jsme se dosmáli.

"Jasně, že váháš." usmála se na mě Bett. A vyrazili jsme. Dojeli jsme až k úplné hranici kupole.

"Dívej se, my přes ní vidíme normálně, zatímco ti za ní nemají šanci nás tu zahlédnout. Teda pokud se nic nepokazí." řekla mi Bett klidně, zatímco já jsem už málem panikou zešedivěl. Za kupolí pochodovalo několik královských vojáků a já měl hrůzu z toho, že se to něco opravdu pokazí a oni nás najdou.

"Snaží se nás najít." řekla poklesle Bett.

"Ne, snaží se najít mě. Oni neví, že ten tajemný kdosi jsi byla ty."