Královská stopařka [CZ] ✔

25. kapitola - Ztracený syn

"Came? Came! Kde k sakru jsi?" hledala jsem Camaela a moc se mi to nedařilo, tak jsem vyšla ven před tetiččin dům a usadila se do trávy. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Poslouchala jsem krásný zpěv ptáků a nechala si vítr pohrávat s mými vlasy. Pak jsem otevřela oči a zdvihla pravou ruku. Soustřeďovala jsem do ní všechnu svou mysl a na dlani si vytvořila malou světelnou kuličku. Nechala jsem jí poletovat ve vzduchu nad mou dlaní a užívala si ten pohled na ní. Je to něco tak zvláštního a neskutečného.

Najednou mi někdo překryl oči dlaněmi. Otočila jsem se a rozzářila se.

"Came, kde jsi celou dobu byl?"

"Musel jsem probrat něco důležitého s tvou tetou a mým otcem."

"O co šlo?"

"Otec si stále myslí, že bych se měl nadobro vrátit mezi anděly, ale já s tím samozřejmě nesouhlasím. Jde o to, jak mám žít tady."

"Jde o mého otce?"

"Vlastně ano."

"Musíme mu dokázat tvou nevinnu. Možná to bude těžké, ale teta nám určitě pomůže. A já ti věřím, věřím ti všechno a otec na mě časem dá také."

"Tak dobře." usmál se a já se mezitím postavila a objala ho.

~~~

"Ahoj otče!"

"Bett! Tak rád tě zase vidím. Povídej, co je nového?"

Ačkoli je to zvláštní, od toho plesu se otec změnil. Projevuje o mě veliký zájem a v jeho očích je vidět láska. Úžasná otcovská láska.

"Víš otče, musím ti někoho představit."

"Samozřejmě. Moc rád poznám někoho z tvých přátel." usmál se na mě, ale to ještě netušil, koho mu představím.

"Camaeli?" zavolala jsem a on se pomalým krokem došoural ke dveřím. Otec jen zalapal po dechu a zle se zamračil.

"Stráže!" zvolal hned jakmile se vzpamatoval.

"Ne! Stát!" křikla jsem, stráže se na povel zastavili a nechápavě si mě měřili.

"Otče, tohle je Camael. Pomohl mi dostat ty viníky z toho plesu. Je silný, odhodlaný a člověk, ke kterému chovám maximální důvěru a kterého miluji." to poslední jsem jen tak špitla a otec otevřel ústa v překvapení.

"Ale vždyť je to zločinec!"

"Ne není! On se jen špatně přimotal!"

"A ještě k tomu utekl!"

"A kdo by neutekl, když mu hrozí smrt?"

"A někdo mu s tím pomohl!"

"Jo to jsem byla já." jen tak jsem prohodila.

"Cože?" zakřičel otec tak, až jsem se lekla.

"No slyšíš dobře. Věděla jsem, že ho budu potřebovat k tomu, abych dosáhla spravedlnosti. Vlastně mi to naznačila teta Manoel. Ona to věděla hned jak překročil její práh a to byl ještě svázaný. Nemohla jsem ho nechat zemřít. Věděla jsem, že bez něj nemám sebemenší šanci, tak jsem ho musela dostat pryč. Byli jsme celou dobu u tety a on si postupně získal mou důvěru. Společně jsme trénovali boj a všechno a pak se dali do chytání démonů." chrlila jsem ze sebe téměř na jeden nádech a otec se pozastavil nad jedním slovem.

"Démony?"

"Ano démony. Ti na tom plese nebyli lidé, ale démoni. Byli neskutečně silní a jen s Camaelovou pomocí jsem je mohla přemoci. On je totiž anděl."