Forever young

-chapte 18-

Domů jsem mohla jet o týden později.  Chris u měl byl za celou dobu asi tak dvakrát. Neměla jsem mu to za zlé, bylo to mé rozhodnutí. Dneska musel jet do práce, takže pro mě dojel Henry. Zrovna jsem se snažila zapnout tašku, ale ruku jsem měla pořád v sédře, takže to šlo těžce. 

"Můžu ti nějak pomoct?" ozvalo se za mnou a já se otočila. Henry nervozně přešlapoval mezi dveřmi. 

"Zapneš to?" ukázala jsem na tašku a Henry přikývl. Došel k posteli, kde byla taška a jedním pohybem jí zapnul. "Připravená jet domů?" 

"Jo," zamumlala jsem a stíhla jsem si vlasy do culíku.

"Jsi v pořádku?" zeptal se opatrně a já přikývla. "Leno jsem tu pro tebe. Klidně si můžeme prom-"

"Nechci mluvit!" vykřikla jsem. "Ty nevíš jaký to je! Přišla jsem sakra o dítě!" Po tváři se mi spustil proud slz a Henry si mě rychle přitáhl do objetí. Zabořila jsem si hlavu do jeho trika a nechala se pohltit bolestí. 

"Bude to dobrý," zašeptal mi do ucha a hladil mě po zádech. "Ty to zvládneš." 

"Tak strašně to bolí," vzlykla jsem. "Nezvládnu to!" zakroutila jsem hlavou. Henry mi zvedl palcem bradu a zadíval se mi do očí.

"Teď mě poslouche, Len," začal. "Ty to zvládneš. Máš nás. My ti pomůžeme, rozumíš?" Měl pravdu.  Nebyla jsem sama. Měla jsem rodinu a přátelé. Ale oni nemohli pochopit jaké to je přijít o dítě. Sedm měsíců jsem April cítila a najednou cítím jen prázdno. Položila jsem si ruku na břicho a na sekundu zavřela oči. Když jsem je znovu otevřela, podívala jsem se na Henryho.

"Máš pravdu." Zašeptala jsem.

Když jsem dojela domů, Chris byl stále v práci. A Henry se taky nemohl zdržet. Prvně jsem si vybalila a některé věci dala prát. Když jsem došla do kuchyně, abych si napustila do sklenice vodu, můj pohled upoutala lednice, na které byli všechny fotky z ultrazvuku. Rychle jsem je sundala a schovala do krabice, kterou jsem zastrčila dozadu do skříně. Chtěla jsem se jít natáhnout, ale mé nohy se vydali do dětského pokoje. Dveře byli zavřené, ale položila jsem ruku na kliku a otevřela. Věděla jsem, že ten pokoj musím uklidit. Proto jsem zašla do vedlejšího bytu, a požádala našeho souseda aby mi pomohl vystěhovat postýlku a skříň do sklepa.

Všechny hračky jsem schovala do krabice a odnesla jí do sklepa.Když byl pokoj naprosto prázdný, stoupla jsem si k oknu a podívala se ven. Slyšela jsem jak Chris dorazil domů a jak jeho kroky směřují do pokojíčku.

"Ahoj Chrisi." Řekla jsem s pohledem pořád ven.

"Co si to do háje udělala?" zeptal se a rozhlídl se po pokoji.

"Co?"Nechápavě jsem se otočila.

"Odnesla si vše, co tu bylo a nezeptala ses mě?"

"Myslela jsem, že ti to udělá radost." 

"Byla to i moje dcera! A byl to pokoj mé dcery! Jak si mohla všechno odnést a neříct mi to!? Zařizoval jsem úplně celý pokoj sám! Ani na minutu jsem na ní nepřestal myslet! Jak si mohla?!"

"Chrisi je mi to líto. Neuvědomila jsem si to."

"Kde je pan Tlapka?" Vyhrkl a došel až ke mě.Až teď jsem si všimla slz v jeho očích.

"Kdo?" zeptala jsem se nechápavě.

"Můj medvídek. Kde je můj medvídek?"

"Já nevím. Všechno jsem naházela do krabice."

"Toho medvídka mi dala máma. Je to jediná věc, která mi zbyla a já jí chtěl dát mé dceři.Kde je?" Vykřikl až jsem nadskočila. Objala jsem se pažemi a o krok ustoupila.

"Podívám se do sklepa, kam jsem schovala ty krabice dobře?"

"Já vím že jsem chlap a neměl bych brečet, ale je mi to jedno! To že jsme ztratili dítě, mě zabíjí, Leno! A ty se chováš jako by se nic nedělo."

"Myslíš, že mě to nebolí? Ani nevíš jak moc mě to bolí! To já jsem cítila každý její pohyb!"

"A proto si to tady všechno uklidila sama?! Sakra vždyť si mě, ani nechtěla vidět!" 

 "Víš co máš pravdu!" Teď jsem to byla já, kdo zvýšil hlas. "Celý náš vztah je obrovská chyba!" Chris se zarazil a překvapeně na mě zamrkla.

"To neříkej-" namítl tiše, "Já miluju tebe a ty mě." Ale já jsem pokračovala.

"Je to pravda! Podívej se jak nás to zlomilo. Naše láska nás zlomila!" opřela jsem se o zeď protože jsem cítila, jak se mi podlamují kolena. "Kdykoliv tě vidím, vidím i April.." 

"Měl bych jít..." zašeptal a udělal krok ke dveřím. 

"Z tohoto pokoje nebo z bytu?" zeptala jsme se potichu. Chris se na mě podíval s očima plné bolesti.

"To je jen na tobě," pokrčil rameny. "Myslím že bude možná lepší, když na pár dní odejdu." 

"To nemusíš," ozvala jsem se rychle. "Když jsem se vrátila domů, volala mi děkanka a nabídla mi stáž v Kanadě. Vzala jsem to." 

"Cože?" vyhrkl. "Měli jsme si o tom promluvit jako manželé, Leno!" 

"Potřebuju být někde jinde, Chrisi. Je to na čtyři měsíce.." 

"Fajn," odsekl. "Kašlu na to! Kašlu na všechno!" otočil se a rychle vyšel z pokoje. Slyšela jsem jak prásknul dveřmi a svezla se po zdi na zem. Přitáhla jsem si kolena k bradě a rozplakala se. Umírala jsem zevnitř a nemohla jsem to zastavit.