Stále jsem si opakovala, že jsem to mohla jen špatně pochopit. Pořád jsem držela mobil a chystala se zavolat Chrisovi, ale bála jsme se. Co když to vezme zase Clarke? Co když se mezi nimi, vážně něco stalo? Když jsem se další den probudila, měla jsem tmavě fialové kruhy pod očima. Povzdychla jsem si a zamaskovala jsem je makeupem. Potom jsem se převlékla do oblečení, které jsem si nachystala ještě včera. Na stolku mi začal zvonit mobil a když jsem se podívala na displey, blikala tam Chrisova fotka.
"Ano?" řekla jsem, když jsem hovor přijmula. Na druhé straně bylo chvíli ticho, a potom jsem uslyšela jak si Chris povzdechl.
"Vím, že si včera volala," začal. "Clarke už tu není. Vyhodil jsem jí." Čekala jsem, že bude pokračovat, ale už nic neříkal.
"Měl si s ní něco?" zeptala jsem se a pomalu se posadila na postel. "A nelži mi prosím."
"Nic jsem s ní neměl," odpověděl. "Vážně si myslíš, že bych ti znovu ublížil, Leno? Jsi moje žena. A i přesto, že to mezi námi teď není v pořádku.. Nikdy bych tě nepodvedl." Uvědomila jsem si, že jsem doteď zadržovala dech. Chtěla jsem mu říct, že mi chybí a že ho miluju. Ale najednou jsem to nedokázala vyslovit.
"Budu muset končit," řekla jsem nakonec. "Zavolám ti později." Dřív než mi stihl odpovědět, jsem zavěsila. Najela jsem na fotografie a tam mi hned vyskočila Chrisova fotka, kterou jsem vyfotila na Henryho svatbě. Zdálo se mi, že to bylo tak před miliony lety. Zkontrolovala jsme čas a zjistila, že už je načase, abych se vydala do práce. Všechny věci jsem si dala do kabelky. V hale jsem se přezula do lodiček a vyšla z bytu. Výtahem jsem sjela dolů a vydala se do práce. Cameron měl pravdu. Nebylo to vůbec daleko. V práci jsem byla zhruba za deset minut.
Když jsem došla všichni mě začali zdravit, a já jim to s úsměvem oplácela. Došla jsem do své malé kanceláře, kterou mám s jednou dívkou, která tu ještě není. Usednu za svůj stůl a rozhlídnu se.
"Neruším?" ozve se ode dveří. Otočím se a spatřím Camerona, jak se opírá o dveře a s úsměvem mě pozoruje.
"Ne," zakroutila jsem hlavou. "Jen nemůžu uvěřit, že tu opravdu jsem." Vysvětlila jsem. Cameron se usmál ještě víc a vešel dovnitř. Posadil se naproti mě a založil si ruce na hrudi.
"Jsem tu proto abych tě pozval na večeři. Souhlasíš?" zeptal se. První co mě napadlo bylo to, že bych to neměla příjmout. Ale potom mi došlo, že je to jenom večeře. Nic víc.
"Dobře," přikývla jsem. "Ale budeš se pro mě muset stavit. Nikam sama netrefím." Cameron se zasmál a přikývl.
"Neboj se. V sedm pro tebe přijedu."
Bylo šest hodin a já se dala do příprav. Převlékla jsem se do červených šatů a obula si béžové lodičky. Vlasy jsem si sčesala do drdolu a trochu se nalíčila. Cameron byl přesný. Bytem se ozval zvonek a já šla otevřít.
"Ahoj," řekl a podal mi růži. "Sluší ti to."
"Děkuju," odpověděla jsem a vzala jsem si od něho růži. "Jen jí dám do vody." Cameron přikývl a já šla do kuchyně, kde jsem vzala sklenici a napustila do ní vodu. Potom jsem do ní dala růži a vzpomněla jsem si na den, kdy mi Chris oznámil že dostal práci. V ten den mi přinesl padesát růži a já si myslela, že zešílel. Přestala jsem sledovat růži a vrátila se za Cameronem, který mezitím čekal.
Vzala jsem si psaníčko, ve kterém jsem měla mobil, klíčky a peněženku. "Můžeme jít," usmála jsem se. Cameron přikývl a šel přivolat výtah. Venku před domem měl zaparkované auto. Otevřel mi dveře spolujezdce a já nasedla. Když si sedl za volant, nastartoval a rozjel se. "Kam jedeme?" zeptala jse se.
"Uvidíš," mrkl na mě. "Myslím, že se ti to tam bude líbit."
A měl pravdu. Cameron mě vzal do mexické restaurace, která měla to nejlepší mexické jídlo, které jsem v životě jedla. Cameron mě dokázal rozptýlit, abych zapomněla na to, co se mi v poslední době děje. Když jsme dojedli a Cameron zaplatil vyšli jsme z restaurace.
"Máš chuť jet už domů?" zeptal a já zakroutila hlavou. Pravda byla taková, že jsem se do bytu vracet nechtěla. "Tak pojď. Ukážu ti park." Dřív než jsem si stačila uvědomit, co dělá vzal mě za ruku a vedl mě nočním městem. Přitom mi vyprávěl o jeho dětství.
Když jsme došli do parku, který byl osvětlen jen pouličními lampami, Cameron se na mě zadíval. Opatrně položil ruku na mou tvář a pomalu se ke mě nakláněl. Za pár sekund jsem ucítila jeho rty na těch svých.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
