Život mezi Normandy

461 32 3
                                    

Už to je několik týdnů, od svatby Ellii a náčelníka. Ve vesnici si na ni lidé jako na manželku jejich náčelníka zvykli, ale ona šťastná nabyla. Celé dny trávila jako žena v domácnosti. Stále jenom uklízela, nebo vařila, aby jí její manžel nevynadal.

Jedno poledne, když s Keithem zrovna obědvali k nim vtrhl jeden z vojáků.
,,Pane, máme problém.”
,,Co mě rušíš při obědě. To je tak naléhavé?”
,,Ano pane. Pár kilomentrů od vesnice se usadili nějací vojáci.”
,,Tomu říkáš naléhavé? Třeba už jsou vyčerpaní a potřebují si odpočinout, ale raději k nim pošli nějaké zvědy.”
,,Dobrá pane.”
Voják opustil náčelníkův dům a náčelník se rozzuřil.
,,Už to jídlo nechci.”
Elliu to zarazilo a nechtěla k němu být hrubá.
,,To ti to tak nechutná?”
,,Nechutná? Vždyť to se nedá jíst. Vařila jsi ty vůbec někdy?” vyjel po ní Keitho.
,,Ne,” odvětila zklesle Ellia.
,,Tak co se vůbec snažíš?” začal na ni manžel řvát.
,,Víš co, já se snažit nemusím. A odedneška si jez, kde chceš.”
Ellia se naštvala, hodila talířem o podlahu a odešla z domu.

Rozhodla se jít do lesa, kudy se dá dostat až k táboru vojáků, o kterých mluvil jeden z mužů Keithovy armády. Šla asi půl hodiny, než se dostala na okraj lesa, kde tábořili. Všichni měli černé uniformy. Chtěla jít blíž, ale někdo ji zastavil. Byl to jeden ze špehů od jejího manžela.
,,Co si myslíte že děláte?” zeptal se zvěd káravě.
,,Jdu za nimi.”
,,Vy jste se zbláznila? To nemůžete. Náčelník by nám to nikdy neodpustil.”
,,Mě už náčelník nezajímá. Můžu si dělat, co chci,” odsekla Ell
,,Oběma by nám dal srazit hlavy, kdyby se dozvěděl, že jste byla s těmi muži. Prosím vraťte se zpět do vesnice a nedělejte hlouposti.”
,,Dobrá. Už jdu.”
Zvěd Elliu pustil. I když měla sto chutí začít utíkat do tábora neznámých vojáků, raději poslechla a vrátila se zpět do vesnice.

Když se vrátila, první otázka jejího manžela byla, kde byla. Ellia nehodlala odpovědět. A v tom Keitho spustil.
,,Slyšíš mě Ellio? Ptám se tě, kde si byla?”
,,Nemusíš mě pořád kontrolovat. Jsem dospělá a můžu si dělat, co chci.”
,,A já jsem tvůj manžel a tvou povinností je mi říct, kde jsi byla!”
Naštěstí je z jejich hádky vyrušilo klepání na dveře.
,,Pane, zvědové se vrátili,” zakřičel jeden z vojáků.
,,Dobře. Hned tam jdu.”
Zvedl se ze židle a beze slova opustil dům.

Venku už na něj čekali zvědové.
,,Tak co. Nějaké novinky?” zeptal se náčelník. A jeden ze zvědů začal ihned mluvit.
,,Ano. Ti vojáci tu opravdu neodpočívají. Zaslechli jsme rozhovor dvou mužů. Ten jeden měl světle hnědé vlasy a vousy, vypadal, že má něco kolem 30 let, nejspíš tam velel a druhý měl černé kudrnaté vlasy vypadal o něco mladší a asi měl něco s nohou, protože kulhal.”
,,Dobrá a teď ten rozhovor,” vyjel po něm Keitho.
,,Ach ano pane. Říkali něco v tom smyslu, že na ně spoléhá nějaký Ilirio a že chtějí zaútočit na nějaké Normandy, tudíž na nás.”
,,Takže je to jasné. Jsou to žoldáci. Kdy chtějí zaútočit, to neříkali?”
,,Moc jsem toho neslyšel, ale je možné, že už zítra ráno.”

Kdo jsem?Where stories live. Discover now