Šílený zabiják [DOKONČENO]

Šílený zabiják #13

Měl bych se jí zeptat o čem se jí v noci zdá, že se tak usmívá.
Když jsme přejeli hranice, zamířil jsem rovnou na Paříž. Ale po asi 15 minutách jsem zastavil, abych si odpočinul po akci z předešle noci. Zastavil jsem na nejbližším odpočívadle a šel spát.

9:34
10 kilometrů od hranic

Probudilo mě příjemné narůstající teplo na rtech. Pomalu jsem otevřel oči a uviděl jsem nad sebou Smiley s připojenými rty k mím. ,,Ahoj Miku". Usmál jsem se a pohladil ji po tváři. ,,Ahoj Smiley. Jak dlouho už na mě sedíš?" ,,Dlouho ne. Právě jsem si sedla" ,,Každopádně nevstávej. Je to příjemné." Přitáhl jsem si ji k sobě a políbil. ,,Nech si zajít chuť. Počkej si na večer. To teprve bude příjemný." A políbila mně na spátek. Já se usmál a povolil sevření.
Když se posadila na sedadlo vedle, vzal jsem za kliku a otevřel dveře. Udivovalo mně v jaké poloze jsem na sedadle usnul. Ale přesto mně bolelo celé tělo. Pomalu jsem vystoupil z auta a napřímil se. Tento rychlý pohyb v kombinaci s hlubokým nádechem způsobil, že se mi zatočila hlava. Rychle jsem se levou rukou zapřel o auto abych nespadl. ,,V pohodě?" Podíval jsem se na Smiley, která už stála venku a dívala se na mně. ,,Budu dobrej, to nic..." Ani jsem neměl čas to doříct, když se mi podlomila kolena a já přistál na štěrkem pokrytou zem. Když to Smiley zaregistrovala, rychle oběhla auto a klekla si ke mně. ,,Zase dole." ,,Jsi v pořádku? Neníti nic?" ,,Ne jen mi dej chvilku to rozchodit." Smiley se zasmála a odešla ke kufru. Já se zatím zvedal ze země s oporou zadního kola. Když jsem se došoural ke kufru, rozbalil jsem si jídlo, které jsme včera vzali té rodině z lednice. Moc toho sice nebylo ale i tak to bylo k jídlu. ,,Jak zní dnešní plán kapitáne?" Pousmál jsem se pod označením "kapitáne". Polkl jsem jídlo co jsem měl v puse a začal opět svůj další dlouhý monolog  ,,Takže, po dálnici se dostaneme až do Paříže. Před tím ale najdeme nějaké falešné SPZ. Potom v obchodě nakoupíme nějaké jídlo, aby nám to vystačilo nanejvýš na 2-3 dny. Případně něco dokoupíme na benzínce. A pak se vydáme směrem na Paříž. To je vše. A prosím neříkej mi "kapitáne". Dáváš mi tím moc, kterou nemám." ,,Dobře šéfe." ,,Ani šéfe." ,,Ano veliteli." ,,SMILEY!!!" To už nezvládla a začala se hlasitě smát. ,,A proč ne? Muži, kteří mají moc jsou sexy." Podíval jsem se na ni, jestli to myslí vážně. ,,No fakt." Když nasedla do auta nepřestávala se usmívat. ,,Večer ti ukážu takovou moc, až tě bude bolet zadek." ,,Tak na to se těším. To si určitě užiju." ,,Užiješ si, to se neboj. Takovou noc jsi ještě nezažila." Když jsem to říkal neměl jsem strach. Ve Vídni jsem si nebyl jistý, ale teď jsem byl. A mám jistě co nabídnout. Ale co budoucnost? Co když mně nepříjme? Co když nejsem pro ni dost atraktivní? Má tohle budoucnost? Vždyť jsem o 2 roky mladší. Další věc kterou bych jí měl říct. Ale nemám odvahu. Snad se nic nezkazí až dorazíme do Paříže.
Jeli jsme asi
O 8 hodin později...

Byly jsme 1 kilometr od Paříže. Už byla vidět špička Eiffelovy věže, když nás zastihly už 4. dopravní zácpa. ,,Myslel jsem že zácpy tu jsou hlavně o letních prázdninách. Ale jak vidím tak celý rok je to stejné." ,,Přirozeně. Když jsem slyšela v rádiu že tě převážejí do Prahy, jela jsem co nejrychleji za tebou. Bála jsem se že to nestihnu. Ale stihla jsem to." ,,Nebýt tebe, nejspíš bych touto dobou trčel v Jedličkárně nebo v Bohnicích, svázaný v kazajce a otupený léky." ,,Kdyby jo tak bych tam mohla jít rovnou. Alespoň bych byla poblíž." ,,A já měl zpříjemněný pobyt." Pousmál jsem se nad představou sebe svázaného v kazajce na posteli a Smiley sedící na mě. ,,Ale kdybychom byly v Bohnicích, neužili bychom si tu jízdu. A musím uznat že takovou kreativitu kterou jsi předvedla v Berlíně jsem ještě neviděl." ,,Nech toho. Ještě se začnu červenat." ,,Teď bílá, pak červená, a nakonec modrá. V barvách české vlajky." Na tuto poznámku Smiley neodpověděla jinak než hlasitým smíchem.
Čas pomalu plynul a my jsme přijeli před Louverem, kde jsme zastavili. Při pohledu na vstupní bránu muzea mi mizela dobrá protože jsem si uvědomoval, že tu nejsme na dovolené nýbrž na útěku. Tudíž se nemůžeme podívat na slavnou Mona Lisu. Smiley si všimla jak se na muzeum dívám a jemně mě dloubla do ramene. ,,To přece nevadí. Nemusíme tam jít. Můžeme jít jinam, třeba kostel Notre-Dame nebo vítězný oblouk na Champs-Élysées nebo se podívat na Eiffelovku." ,,Pod Eiffelovkou jsou bohužel kontroly a chodí tam vojáci. "  ,,(Drž se dál od negativních lidí, mají problém na každé řešení.)" To řekl Einstein. Proč hledáš problémy? Něco vymyslíme. A navíc, nejsme tu kvůli památkám ale kvůli zabíjení. Tak se seber, musíme najít vhodnou objeť. " ,,To je pravda ale..." ,,Miku!!!" Podívala se na mně svým démonickým pohledem, čímž vypadala mocněji. ,,Miku, čemu dáš přednost? Památkám nebo mě? Rozhodnutí je na tobě." Otočila se ke mně zády a zaujala ublížený postoj. Za tu krátkou dobu co spolu chodíme jsem ji neviděl takovou. ,,Jistě že tobě." Naklonil jsem se k ní a objal ji. ,,Nemyslel jsem to tak. Tak už se nečerti, čeká nás cesta." Usadil jsem se zpátky za volant a rozjel se hustě frekventovanou ulicí. ,,Třeba až budeme v Americe, můžeme dál zabíjet, a ještě nám za to někdo bude platit." ,,To by bylo fajn, už nám totiž dochází peníze. Nemůžeme pořád okrádat lidi které zabijeme. Né vždycky u sebe něco maj." Když to řekla vybavila se mi vzpomínka na Berlín. V ledničce toho moc neměli a peníze skoro žádné. ,,Měli bychom něco nají. Třeba lovit peníze z kašny ale hlavně musíme sehnat nějaké peníze." Smiley přikývla a dál sledovala ulici.