Šílený zabiják [DOKONČENO]

Šílený zabiják #19

O 36 hodin později...

Slovensko
Pohoří Tatry
7:06

,,Tak jsme tady Smiley. Konečná stanice. Teď už musíme zaplatit. Ale bude to jen jeden z nás..."
,,Cože? Miku kam jdeš?"
,,Zůstaň tady, prosím. Nechci aby se ti něco stalo."
(Střelba)
,,Obžalovaný byl schledán vinným z 21 vražd. Odsuzuje se k trestu odnětí svobody ve výši 30 let. Po dobu 2 let bude odsouzený umístěn v diagnostickém ústavu pro mládež. Zde bude provedeno posouzení duševního stavu a způsobilost ve věci trestní odpovědnosti odsouzeného. Soudní řízení je tímto u konce."
,,Promiň Smiley. Odpusť mi..."

Probudil jsem se na zadním sedadle auta která jsem ukradl na parkovišti. Posadil jsem se a promnul si oči. Bylo chladno. Okna byla zamlžená a slunce sotva svítalo. Vylezl jsem z auta a sesunul jsem na zem.
Byla to další noční můra, která mne pronásleduje už od chvíle, co jsem utekl od Darka. Každou noc ta stejná. A pokaždé to bolí o trochu víc...

Otevřel jsem kufr auta a vytáhl z vaku jablka a čutoru. Sedl jsem si na kraj a pomalu začal jíst. Hlavou mi probíhaly ty vzpomínky na starou dobu. Moskva, Petrohrad, Praha...
A pak mě našla Smiley. Nikdy mi neřekla své jméno. A všechno dostávalo jinou barvu. Svět byl mnohem zábavnější, vraždy krvavější, a cesty mnohem vzdálenější. Berlín, Drážďany, Mnichov, Vídeň, Ženeva...
...a Paříž... Bylo to krásné a taky pozoruhodné.
Zajímavé, jak se láska, podobá šílenství. Věděl jsem že se z toho nemám obviňovat. Rozhodla se sama, nemohl jsem ovlivnit její rozhodnutí. Ale přesto jsem za to cítil jistou odpovědnost a tím i bolest.
Lidé neví co je to láska, dokud neztrádají své milované.
A já právě ztrádal. Ze všeho na světě mi chyběla právě ona. Prodal bych i svou sestru do otroctví, kdybych věděl, že ji znovu uvidím.
,,Přestaň se topit v beznaději Miku! Právě jsi upustil čutoru." Podíval jsem se na zem a zvedl čutoru z kamínků. Pak jsem si všiml podivného chladu na tváři. Byla to slza. Překvapilo mě to, protože jsem nebrečel už 2 roky. To je jedna z mnoha nevýhod mého stavu. Bezcitnost naprosto ke všemu.
Ale jak se to vezme. Je to dar a zároveň i prokletí. Tak jako James. ,,Víš že tě slyším Miku, že?" ,,Přesně o to my šlo Jamesi. Někdy jsi opravdu jako prokletí." ,,Měl by jsi vyrazit. Je nebezpečné zůstávat na jednom místě."
,,Já to vím Jamesi. Děkuji za připomenutí."
Sbalil jsem zbylá jablka do vaku a odjel na další cestu.

Po celou dobu mé cesty jsem nevnímal čas ani vzdálenost. Když jsem si začal všímat okolí, zjistil jsem že právě jedu po dálnici do
Oreadeny. Rumunsko, no samozřejmě.
Měl jsem namířeno na blízký východ, kde probíhala válka. Tam se lidé ztratí lehce. A je to možnost jak legálně zabíjet.
Lidé chodí do války něco hledat. Třeba se mu to konečně podaří najít.
Čas ubíhal a počet kilometrů na tachometru rostl stejně rychle jako narůstající hlad.
Beiuș, Brad, Deva, Hațeg... A všiml jsem si že dochází nafta. Zastavil jsem na jedné benzínce a natankoval. Neměl jsem žádné peníze, tak jsem jen nasedl do auta a pokračoval v cestě. Nemohl jsem si dovolit dopadení, proto jsem si po 3. kilometru vyhlédl stejné auto a prohodil SPZ. Chtěl jsem být co nejdál to šlo. Ideální pro mě byl Damašek. Když jsem se dostal až do Petrohradu, proč bych se nedostal do Damašku?
Jel jsem dál. Nevnímal jsem cestu, jen hudbu v rádiu. Upadal jsem do depresí.
Tak dlouho jsem byl sám. Pak mě štěstí našlo samo. Smiley. A najednou jsem byl zase sám, jen to bylo mnohem těžší. A ta bolest už nikdy nezmizí.
Každý máme své démony, které nás pronásledují ve snech. Jen je těžké se s nimi vyrovnat. Popřípadě s nimi bojovat. Častokrát, když jsem byl v ústavu, jsem si přál aby tam Smiley přišla a řekla že je na živu. Ale nic se nestalo. Diagnostické ústavy a léčebny mají vícero účelů. Jedním z nich je separovat postižené od těch normálních lidí tam venku. Léčba pacientů je sice taky ta hlavní, ale je druhořadá.
Žádná taková zařízení pacienty neléčí. Jen je dál ničí a prohlubuje.
Nepochopil jsem, proč už na to někdo nepřišel. Mohly zachránit tolik "nevinných" lidí. Nejefektivnější léčba je v domácím prostředí, kde to lidi neděsí ale uklidňuje. Ale co naplat. To už se nikdy nezmění.
Když jsem se probral od tohoto myšlení, došlo mi, že jsem už dávno přejel Bukurešť. Nvšiml jsem si že už se začíná stmívat. Podíval jsem se na palubní hodiny. Bylo 17:29. Nevšiml jsem si že se čas tak posunul. Každopádně jsem pokračoval dál. Přemýšlel jsem jak se dostat přes hranice nepozorovaně. Krádež lodi byla vyloučena, pobřežní stráž by mě chytila hned co bych opustil přístav. Další možností bylo projet přechod bez zastavení a doufat že ujedu pohraniční stráži, nebo ponechat auto v Rumunsku a přebrodit se přes řeku. Nemohl jsem tolik riskovat, a tak jsem zvolil možnost přebrodění. Bohužel jsem neznal místní terén. Ale co hlavně...
Nedošlo mi že to bude právě dunaj. ,,Tak tohle nepřebrodíš."  Posmíval se James.
,,Jak jsem to mohl vědět?"
,,Když jsi ještě chodil do školy, tak jsi měl ze zeměpisu 2. Tak neříkej že jsi to nevěděl." Teď už se James smál.
,,Drž hubu!" Zasmál jsem se a pokračoval zpátky k autu. ,,Teď sežeň 6 euro ať se dostaneš do Bulharska." ,,Mám ještě jinou možnost. A ty víš jakou Jamesi." ,,Vím, ale je velmi riskantní." ,,Všichni někdy něco riskujeme, ne?" Když jsem se dostal k hraničnímu přechodu, zvážil jsem všechny pro a proti, spočítal všechny proměnné, vynásobil, zprůměroval, odečetl... A nakonec mi vyšlo...
[Jsi pěkně v prdeli XD]
Šel jsem přímo k přechodu a pomalu se plížil. Viděl jsem oknem jak muž sedí a čte si noviny. V dnešní době...
viděl jsem kamery. Ale nebyly namířené dozadu. Opatrně jsem přelezl přes plot a tak jsem byl oficiálně v Bulharsku. Hodil jsem si batoh na záda a šel podél silnice k městu Ruse.
Pokračování příště...

Moc se omlouvám svým čtenářům, že jste museli opět čekat na další díl. Ale těší mě, že vás to zajímá.
Všechny díly knihy Šílený zabiják také vycházejí na youtube kanálu (Survivors Of Insanity)
https://www.youtube.com/channel/UCuDPeKzIXqGayg_1xbx5tDw. Na tomto kanálu jsou i příběhy, které jsem zatím ještě u nikoho neslyšel, takže se tam běžte podívat.
Také doporučuji si přečíst příběh (Usmívej se) od None078 Je to jeden z mála příběhů, který se mi zalíbil a inspiroval mě. Ohodnoťte ji prosím hvězdou. Pokud máte nějaké návrhy, myšlenky nebo něco co mi chcete říct napište komentář nebo soukromě. A pokud myslíte že je tahle kniha výborné čtení po večerech sdílejte ji mezi své DARK přátele.
A jsem rád že se vám má kniha líbí.
váš
Mike-K