Do posledního dechu ✓

Prolog

Konec září roku devatenáct set devadesát osm byl podivně teplý a vzduch byl i v noci těžký. Bylo zkrátka dusno. Nejen počasím, ale naprosto vším. Od bitvy o Bradavice uběhlo bezmála pět měsíců a kouzelnický svět svíralo ještě větší zoufalství než doposud. Harry Potter nedokázal lorda Voldemorta porazit a svět upadl do temnoty, kterou Pán Zla ovládal. Nikde nebylo bezpečno, všude se to hemžilo smrtijedy a dalšími zrůdami pracujícími pro nejhoršího černokněžníka všech dob. Zůstala jen hrstka těch, která nepřestávala věřit a aktivně bojovala dál, třebaže už ani vlastně netušili, proč by měli. Zoufalství a hořká chuť porážky obklopila celé kouzelnické společenství; Lord Voldemort vyhrál a podmanil si všechno, co se dalo, a všechny, kteří byli příliš slabí nebo vyděšení mu odporovat.

Tenhle příběh ale nevypráví o ztracených nadějích a zoufalstí, nýbrž o chuti bojovat do posledního dechu, ať to stojí, co to stojí, ačkoliv to z větší části není ani trochu lehké.

A lehké to v tomto momentě neměla ani členka Protivoldemortova odboje.

„Pusť mě, ty šmejde!" Dívčin hlas, zastřen vztekem a chutí se prát, ale i špetkou bezmoci, prořízl ticho noci, které obklopovalo dlouhou, poměrně zapadlou ulici v mudlovské části Londýna.

Nebylo se čemu divit, že nikde v okolí nebyla ani noha, ani ruka. Po třetí hodině ranní nemůže nikdo očekávat davy kolemjdoucích v ulici. Zvlášť v těchto temných časech.

Muž, který dívku držel zezadu tak šikovně, že nemohla hýbat rukama, ale jen kolem sebe kopat a házet sebou, se zasmál, což způsobilo, že dívce přejel po zádech mráz a na vteřinu dokonale zkameněla, neb onen smích poznala.

„Bacha na pusu!" zasyčel jí varovným hlasem do ucha ten, který už pro ni nebyl tak úplně neznámým, a její srdce se rozbušilo bolestivou rychlostí.

Už neměla sebemenší pochyby o tom, kdo se na ni tak náhle vrhl a napadl ji. Ne doslova. Nebylo to napadení, ale spíš jen prosté chycení: chytil ji jako lovec svou kořist, na kterou čekal schovaný ve stínu. Autoři thrillerů by zde beztak napsali, že tento muž vzešel z temnot. A ono to tak vlastně trochu bylo. Přece jen noc - temný stín - chlápek v něm schovaný - hop šup na kořist a ulalá.

„Měla jsem to tušit!" procedila dívka skrz zaťaté zuby a trhla sebou, aby zjistila, zda povolil sevření okolo jejího těla a zda by se mu mohla vymanit. Bohužel ne.

Muž v černém hábitu a s kápí na hlavě si odfrkl a přirazil dívčina záda na svou hruď ještě víc. Měl rád věci pod kontrolou, zvlášť pokud je tou věcí myšlena tato šelma, kterou před malou chvílí odchytil a po které už nějaký ten den pátrá.

„Samozřejmě, že jsi to tušit měla," ujistil ji výsměšným hlasem a ona sebou trhla znovu, jelikož byla vzteklá, bezmocnější než před pár vteřinami a co víc, cítila se poražená. A poražená vlastně i byla.

„Pusť mě!" vyzvala svého zatím-ne únosce a přestala sebou házet jako moucha v pavučině, protože to nemělo žádný smysl. Pochopila totiž, že ho nemá šanci porazit. Co se týče fyzické síly, on je nad ní za všech okolností.

Muž v kápi se zasmál podruhé. „Jistě, hned," odvětil ironicky a ušklíbl se, což ale nemohla vidět, jelikož měla svá záda stále přiražená k jeho hrudníku, ke kterému si ji k sobě pevně tiskl. Kdejaký kolemjdoucí by si mohl myslet, že se dívá na jakýsi potrhlý zamilovaný pár -tak moc intimně, můžeme-li použít právě tohle slovo, muž svou oběť ženského pohlaví tiskl k sobě.

Jenže o jakýsi potrhlý zamilovaný pár se opravdu nejednalo. Ne, tihle dva byli spíš nepřátelé. Doslova a do písmene. Dokonce byli takovými nepřáteli, že jeden usiloval o hlavu toho druhého a naopak, neb na obě jejich hlavy byly vypsány odměny. Ach ano, strana zla i strana světla, jak se členové Fénixova řádu a všichni, kdo stáli proti Voldemortovi hovorově nazývali, opravdu vypsaly odměny na různé hlavy. Kouzelnický svět byl ve válce, a proto se morální hranice bojujících neustále posouvaly dál a dál. Zvlášť po bitvě o Bradavice, která dopadla ve prospěch Pána Zla.