Do posledního dechu ✓

18. Proč bojujeme

„Takže je zpátky...“ vydechl Blaise po dlouhém, opravdu velmi dlouhém tichu, když Hermiona všem v domě v Bristolu řekla o tom, co se jí přihodilo. Nic nevynechala, neboť neměla proč a jestli si něčeho u jejich prapodivné skupinky opravdu vážila, tak to byla upřímnost. Asi nepoznala, že právě upřímnost je to, co tady chybí... Nicméně, během vyprávění jí Daphné ošetřovala rány v obličeji tak, jak jí Theo radil. „Asi začnu věřit v toho týpka tam nahoře,“ pronesl vzápětí Blaise a prstem ukázal ke stropu. „Máme Draca zpátky!“ zopakoval ještě jednou, jako by tomu nemohl uvěřit nebo jako by se o tom potřeboval ujistit.

Hermiona s vráskou mezi obočím váhavě přikývla. „Zřejmě,“ zamumlala, ale nemyslela si, že by Malfoye měli zpátky doopravdy. Právě naopak... připadalo jí, že ho ztratili. „Co si o tom myslíš?“ Tázavě se podívala na Thea, který zamyšleně seděl na pohovce a nijak se k tomu, co jim před chvílí řekla, nevyjadřoval. Jen se mračil a mlčel.

Theodore k ní vzhlédl a s povzdechem pokrčil rameny. „Myslím, že bychom se k myšlence, že ho máme zpátky, neměli příliš upnout,“ odpověděl upřímně a ačkoliv se Hermiona zamračila, věděla, že má pravdu.

A Theo věděl, že pravdu má, protože věděl něco, co nevěděli ostatní. Bylo mu zakázáno o tom mluvit. S Dracem se totiž dneska v noci setkal dřív, než Hermiona... Přesněji na schůzi smrtijedů, které se ten blonďák konečně účastnil. Bellatrix ale ne. Radost z toho, že se Draco objevil, že žije a že se zdá být docela v pořádku rychle zmizela, když pochopil, že tak úplně v pořádku není. Poznal to na něm, poznal to z jeho chování, poznal to ze způsobu jeho vyjadřování, viděl to v jeho očích. A pak mu to Draco všechno potvrdil tím, o co ho po schůzi požádal, do čeho ho zatáhl.

„Myslíš, že zase zmizí?“ zeptala se Daphné a vstala, neb doposud seděla na opěrce Hermionina křesla, a starostlivě si čarodějku prohlížela. „Mělo by se to zahojit rychle. Ten lektvar od Snapea je vážně dobrá věc,“ pronesla a Hermiona jí s vděčným úsměvem na rtech poděkovala.

Theo se na svou holku dlouze zadíval. „Ano,“ odpověděl prostě a stočil pohled na kudrnatou čarodějku, která okamžitě sklopila oči k nízkému stolku, když se na ni významně podíval. Ten stolek pochopitelně ne, spíš Theodore. „Mohla bys na slovíčko, Hermiono?“

Členka už dvou odbojů strnula a prudce k němu vzhlédla, načež přimhouřila oči. Na slovíčko nikdy nevěstilo nic dobrého. I přes mírnou nervozitu ale vstala a společně s Theem, který se postavil zároveň s ní, vyrazila k chodbě.

Daphné i Blaise se za nimi zmateně dívali, načež si mezi sebou vyměnili tázavý pohled. „Nepřipadá ti, že na nás tak nějak hází bobek?“ ozval se Blaise. „Ještě když tady byl Draco to taky bylo pořád: můžeš jít se mnou vedle, Grangerová? a promluvíme si osamotě, Theo... Proč nikdo neříká na slovíčko nám dvěma?“ uraženě si odfrkl a Daphné zakoulela očima. „Nepřijde jim to trapné?“

„Dej pokoj, Blaisi,“ vyzvala ho rozmrzele a plácla sebou na pohovku hned po tom, co lahvičku s lektvarem položila na stolek.

Zamračil se na ni. „Tobě nevadí, že nás pořád tak obchází?“

Daphné zakroutila hlavou. „Ne, ani ne,“ odpověděla upřímně. „Vlastně jsem za to docela ráda, protože... no, jsem asi slaboch, ale myslím, že bych neustála, kdybych byla do toho jejich temného smrtijedského světa ještě víc zatáhnuta,“ zabrblala a Blaise se na ni díval s nakrabatělým čelem. „Mám dojem, že se nás dva prostě snaží nějak... nějak držet dál, abychom nepropadli stejnému zoufalství jako oni, víš? Vlastně je to od nich docela hezké.“