Do posledního dechu ✓

38. Přízrak

Hermiona zabodávala do Draca tvrdý pohled. Celá její existence hořela v plamenech vzteku - vzteku tak šíleném, že měla co dělat, aby se neroztřepala jako epileptik při záchvatu a následně se na toho vola nevrhla a nerozcupovala ho jako kus pergamenu. Tváře měla rudé, čelisti pevně semknuty k sobě a ruce měla složené na hrudi.

„Nemůžu uvěřit tomu, že bys udělal něco tak stupidního!“ vypálila na něho, když byla schopna mluvit, aniž by se mezi její vrčení nějakou náhodou dostala slova jako avada kedavra nebo zkus heknout a dodělám tě!

Namáhavě se k ní otočil, celý obličej zkřiven bolestí. „Grangerová,“ oslovil ji se značnými potížemi, špatně se mu dýchalo, „myslím, že my všichni věříme tomu, že bych udělal něco tak stupidního,“ zabrblal a zabodl oči do Ginny, která pokojně seděla v křesle naproti a která jeho slova potvrdila. Blaise, sedící na opěrce jejího křesla, jeho prohlášení potvrdil taky.

Smrtijed zafuněl a poté si pravou paži i levou dlaň přitiskl k pravému boku. Do obvykle chladných očí se mu nahrnuly slzy, které ale nepustil ven, když se snažil usadit se na pohovce pohodlněji. Bolel ho celý člověk, jistě má zlomených pár žeber a možná i nakřáplou páteř. Ne, neuklouzl na ledě, není idiot, spíš se snažil dostat se za bránu temného sídla, které mu zákonitě patří. Takže vlastně idiot je.

Ani ho nenapadlo, že by smrtijedi sídlo zabezpečili i tímhle způsobem. Jednoduše si myslel, že jsou příliš omezení a že prakticky zabezpečili jen bránu, a taky že sídlo chránili jen proti vniknutí pomocí magie - ne proti vniknutí po mudlovsku, jak se pokoušel on.

Když tedy přelezl bránu a podařilo se mu nenabodnout se na ostny nahoře, myslel si, že má vyhráno. Jenomže sotva se jeho nohy dotkly štěrkové cesty, cosi neznámého vytrysklo ze země - něco jako stovky chapadel, obmotalo se to okolo něho, vyzvedlo ho to několik metrů do vzduchu, chvíli ho to dusilo a nakonec ho to hodilo o zem za bránu. Ale takovým švihem a takovou silou, že vyloženě zařval, když se setkal s tvrdým povrchem cesty a chvíli měl černo před očima. Dlouho se nedokázal zvednout, lapal po dechu, překuloval se ze strany na stranu jako posolený slimák a snažil se vzchopit. Když konečně našel sílu vyškrábat se do kleku, zjistil, že už ale nemá sílu k tomu, aby se postavil. Proto se v kleče přemístil a před branku Kingsleyho zahrady se složil jako domeček z karet. Ustlal si ve sněhu a nebýt George, který byl na zahradě s Michaelem Cornerem, zřejmě by tam ležel do příštího roku.

„Idiot. Jsi totální idiot, Malfoyi!“ rozčilovala se dál členka Zlatého tria, která s jakýmsi podivným zadostiučiněním pozorovala, jak s každým sebemenším pohybem trpí.

Patří mu to! Hlupákovi! Netušila, co mu zase ráno přeplo v hlavě, že se jen tak beze slova sebral, zvedl se od stolu a vyrazil na Malfoy Manor, ale očividně má ten kluk lehce sebevražedné sklony. Vědět, kam má namířeno, dala by mu po hlavě kotlíkem a zamkla by ho v komoře. Neměl těch zranění za poslední dobu až příliš? Nebo se mu ten jeho poslední pobyt doma tak líbil, že si to chtěl jít zkopakovat?!

Zamračil se na ni, tentokrát dost tvrdě a téměř nepřátelsky. Nemusí přece snášet to, jak ho nazývá a jak ho uráží. Vždyť k tomu ani nemá právo, mělo by jí být u toho jejího perfektního zadku, co dělá nebo nedělá. Ať mu dá pokoj!

„Potřebuju Veru. Kde je?“ zavrčel otázku a Hermiona přimhouřila oči a nepatrně se zamračila nad tím, že se shání zrovna po ní.

Pochopila, že chce pomoct s léčením, ale... to je její práce, ne? To ona ho léčila pokaždé, když jí ho někdo do úkrytu dotáhl zraněného.