Do posledního dechu ✓

25. Nurmengard

Draco velice opatrně pootevřel dveře svého pokoje a vykoukl na chodbu, aby se ujistil, že je prázdná. Tiše vycupital ven a ještě tišeji za sebou dveře zavřel. Počínal si jako nějaký lapka ve vlastním sídle, což se na hlavního smrtijeda jistě nehodí, ale to mu bylo u prdele. Potřeboval odsud co nejrychleji zmizet a to nepozorovaně, protože by komukoliv ze svých kolegů těžko vysvětloval, proč opouští Voldemortův hlavní štáb ve tři ráno. Nemá pro to důvod, což museli vědět všichni. Ne, že by smrtijedi měli nějaké předepsané vycházky, ale on, jakožto smrtijed dost kontroverzní, byl poněkud hlídán. A to převážně Binghamem, Beddoem, dalšími stolovými smrtijedy a taky jejich poskoky, protože ti všichni čekali na každý jeho sebemenší přešlap. Pořád a stále a nic na tom nezměnilo ani to Bristolské tajemství, jež je spolu pojí.

Šlehl pohledem chodbou doleva do tmy a přimhouřil oči. Zdálo se mu, že zaslechl nějaký šramot, ale zřejmě se mýlil. Bellatrix, která má bohužel svou ložnici vedle té jeho, určitě už spí. Dost toho vypila, neb z Weasleyho polapení měla očividně větší radost, než si myslel. Jeho šílená teta byla opravdu přesvědčena o tom, že jim Ronald sdělí Potterovu polohu, což mu od ní přišlo velmi naivní. Zvlášť od ní. Nepochyboval o jejích vymahačských schopnostech a svým způsobem si myslel, že zrovna nejmladší mužský potomek toho Weasleyovského klanu nebude tak silný, aby jí dokázal vzdorovat věčně, ale na druhou stranu věřil tomu, že se Weasley jen tak nedá. Nebo v to možná jen doufal, protože pokud by si ten kretén pustil hubu na špacír...

Tichým, ale rychlým krokem vyrazil ke schodům. Svou hůlku z hlohového dřeva a s jádrem z žíně jednorožce pevně svíral v ruce. Byl by schopen zabít každého, kdo by se mu postavil do cesty. Opravdu. Potřeboval totiž zařídit, aby se řád okamžitě dozvěděl o Weasleyho polapení, potřeboval jim sdělit jeho polohu a ano, svým způsobem se možná stát jejich katem, neboť bylo jasné, že jakmile jim tuhle informaci předá, odboj okamžitě začne jednat a vyrazí Weasleyho osvobodit, což bude senevražedný čin. Uvědomoval si to riziko dost jasně, ale nemohl jinak. Netušil totiž, jestli o Weasleym ví Severus a neměl to jak zjistit, proto se rozhodl vzít věci do svých rukou.

Nikde ani živáčka. To mu hrálo do karet. Seběhl jedny schody a v prvním patře znejistěl, přitiskl se ke stěně a důkladně se rozhlédl po hale i po přilehlých chodbách, které byly jen slabě osvětleny loučemi na zdech. Tady v prvním patře, na kterém se nacházel i salónek stolových smrtijedů, nikdy nebývala tma. Netušil proč, ale bylo mu to u prdele. Zdálo se ale, že nikdo není ani tady, proto se dal znovu do pohybu. Seběhl další schody, tentokrát do přízemí, a v jejich mezipatře strnul, když zaslechl tiché hlasy dvou mužů. Zamračil se, přitiskl se ke stěně a nakoukl zpoza rohu, aby zjistil, že těmi dvěma muži jsou nějací nevýznamní smrtijedi, kteří očividně mají noční hlídku u hlavních dveří. Nic, co by nezvládl.

Zamířil na jednoho z nich špičkou své hůlky. „Imperio!“ šeptl téměř neslyšně a pár vteřin na to už muž, kterého momentálně ovládal, navrhl tomu druhému, aby šli zkontrolovat přízemní prostory Malfoy Manoru, načež oba dva opravdu odkráčeli.

Draco se ušklíbl. Idioti. Když byl vzduch čistý, sešel poslední schody, ještě jednou se obezřetně rozhlédl kolem sebe a pak mávnutím hůlky otevřel hlavní dveře svého sídla, načež ho opustil. Hned, jak za sebou dveře zase zavřel, se ale zarazil, jelikož mu došlo, že další dvoučlenná hlídka se nachází někde na pozemcích Malfoy Manoru, neboť mají za úkol střežit sídlo ze všech stran, a další hlídka je u brány. Ohrnul nos a s mírným povzdechem si poklepal na vršek své blonďaté hlavinky a schoval se za zastírací kouzlo. Primitivní, přitom pořád tak účinné. Nevzal to štěrkovou cestou, ale kráčel po trávě. To kvůli tomu, aby ty maskodržky u brány nezaslechly jeho kroky. Je dost inteligentní a Bellatrix ho toho naučila opravdu hodně.