Do posledního dechu ✓

24. Sensum receptorem

Theodore s Verou posedávali na stanovišti před vstupem do podzemního vězení Malfoy Manoru a oba dva mlčeli, neboť si neměli co říct. Theo seděl na židli za obyčejným, dřevěným stolem a černovláska posedávala na židli opodál a zírala ke kamenným schodům, které vedly do patra. Všude byl klid, vězni mlčeli. Možná proto, že všem byl kouzlem sebrán hlas, aby hlídkující smrtijedy neobtěžovali svým skuhráním. Pochopitelně.

Theo si povzdechl a aby aspoň na chvíli nemyslel na Daphné, porozhlédl se po sklepení. Hodně se to tady změnilo od doby před tím, než Voldemort vyhrál bitvu o Bradavice. Kdysi to byla jedna velká místnost, v níž drželi válečné zajatce, ale teď tady byly desítky malých, uzavřených cel a vězni byli drženi odděleně. Aspoň, že na ty ubožáky neviděl, neb jediné okénko měli ve dveřích, a to bylo tak malé, že vězně člověk prostě nezahlédl, pokud k cele vyloženě nepřišel. Nesnesl by pohled na lidi, kteří dnes a denně zažívají hrůzy a které nečeká nic než jen pomalá a bolestivá smrt. Buď vyhladověním nebo mučením. Po chvíli se mu v hlavě znovu objevila vzpomínka na ten den, kdy jeho milovaná přítelkyně zemřela, a jeho znovu zavalila příšerná bolest.

Myslel si, že si na tu bolest s odstupem času bude zvykat, až to nakonec bude docela snesitelné, ale zřejmě je ještě brzy. Bolelo to pořád stejně, ne-li ještě víc. Snažil se na Daphné myslet co nejmíň, protože myslet na ni bylo čisté mučení, ale vůbec se mu to nedařilo. Pořád před očima viděl její nádhernou tvář, její pomněnkové, rozjasněné oči a její zářivý úsměv. Bylo to utrpení. Obraz její tváře a myšlenky na ni se mu v hlavě objevovaly i v těch nejméně vhodných chvílích, nemohl to ovládat. Nejhorší bylo, že měl nutkání brečet. Prostě a jednoduše brečet, což ale v okamžicích jako je tenhle pochopitelně nešlo. Těžké bylo udržet oči suché, tvář kamennou a neukázat temnému světu svou neutuchající bolest. Jenže kdyby ti hajzli okolo mohli slyšet a vidět jeho myšlenky, které mu proudily myslí, cítit bolest, kterou nepřetržitě cítí on, brečeli by s ním.

„Co ti je?“ Vrhl po Veře zamračeným pohledem, protože ho už nějakou dobu upřeně sledovala, tvářila se neuvěřitelně utrápeně a když se na ni po své otázce zadíval, zarazil se, protože se její temně modré oči najednou zcela nečekaně zalily slzami. „Co je?!“

Černovlasá smrtijedka rychle zakroutila hlavou, načež vzhlédla ke stropu, popotáhla nosem a snažila se uklidnit. Theo ji dost zmateně pozoroval a vůbec netušil, co má sakra dělat. Nechtělo se mu tu holku utěšovat, protože je mu upřímně u prdele, nezajímá ho a ještě víc u prdele mu je to, čím si prochází nebo ne. Nicméně, odhodlal se aspoň ze slušnosti zeptat, co se jí kurva stalo.

„Něco se ti-“

„Jak to můžeš snést?!“ zavyla na něho, čímž ho přerušila. A on se zarazil, protože absolutně nechápal, co má na mysli. Vyskočila ze židle, na které seděla, a dlaň si tiskla k hrudi v místech, kde má člověk obvykle srdce, ale smrtijedi jen díru do pekla. „Jak vůbec můžeš stát na nohou, jak můžeš normálně fungovat?!“ mluvila dál, nebo spíš skoro vyla, a on na ni nechápavě hleděl. Co jí hráblo? „Cítím tvoji bolest, utrpení a to zoufalství jen chvíli a mám chuť hystericky brečet, řvát na celá kola, schoulit se do nějakého temného koutu do klubíčka a čekat, až chcípnu! Chci si vyrvat srdce a zabít se sama. Jak to do hajzlu můžeš snést?! Co se ti sakra stalo?!“ vyloženě na něho zaječela a v očích se jí zatřpytily slzy, zatímco Theo naprosto zkameněl, než mu po páteři přejel mráz a na rukou se mu objevila husí kůže.

„Co... co... cos to...“ koktal, když vstával z židle. Totálně vyjevený a sakra vyděšený. Vera si prsty otírala oči a zhluboka dýchala. „Ty... ty cítíš mou bolest?!“