Do posledního dechu ✓

20. Tam a zase zpátky

Že Theodore svého otce zabije, pokud tu možnost dostane, bylo všem přihlížejícím jasné už v momentě, kdy se na něj vrhl. Doslova po něm skočil a strhl ho k zemi, načež se dva muži čistokrevného rodu Nottů začali prát, jako by je nepojil žádný příbuzenský svazek - jako by nebyli otec a syn. Nikdo ze čtyř smrtijedů, kteří stále drželi Draca, Hermionu a Blaise na zemi, nezasáhl. Ne, na to se ty zrůdy příliš bavily tou podívanou, která se jim naskytla. A navíc všichni čtyři věděli, že Theo bez hůlky nezmůže nic.

„Theo, přestaň!“ vykřikl na něj Blaise, když se Theodorovi nějakým způsobem podařilo vstát a surově svého otce kopnout přímo do obličeje. „Nebuď stejný jako on!“ žadonil, protože se mu ani trochu nelíbilo, že by se z Thea měl stát stejně chladnokrevný vrah, jakým je jeho otec. Ale chápal ho, to nemohl popřít. I on toužil pomstít smrt své kamarádky tím, že zabije jejího vraha, jenže... Když se bude chovat stejně jako oni, jaký pak mezi ním a těmi zrůdami bude rozdíl? A navíc... „Daphné by tohle nechtěla, Theo!“ přemlouval ho, protože věděl, že je to pravda.

Theodore mu však nevěnoval žádnou pozornost. Před očima měl temno a pomsta mu pohltila zlomené srdce. Jediné, co v tuto chvíli chtěl, bylo zabít. Zabít svého otce, pomstít smrt své lásky a pak zabít všechny smrtijedy do jednoho a nakonec šlápnout do úsměvu hadímu ksichtu.

„Ou! Dobrá rána, Notte!“ zvolal pobaveně Beddoe a nebylo poznat, koho z těch dvou chválí. Zřejmě to byl záměr.

Draco ohrnul nos a dál upřeně sledoval souboj těch dvou, zatímco v hlavě horlivě spřádal plán, jak se z této podělané situace dostat. Moc možností neměli, vlastně neměli žádnou. Jejich hůlky byly v držení těch hajzlů, kteří je tady nutí klečet a mají jejich životy ve svých rukou, Daphné už několik minut mrtvá... Kdyby Theodore nebyl pohlcen pomstou a klečel by tady vedle něj, možná že by smrtijedy společně dokázali nějak přemoci - zaútočit na ně holýma rukama, hezky po mudlovsku, což by nečekali. Grangerová a Blaise by se určitě k boji přidali a kdyby štestěna stála na jejich straně, dokázali by jim vyrvat hůlky z rukou.

Kdyby. Dost zoufalé a naivní slovo. Věděl, že jsou tak v prdeli, až tam jsou zalezlí celí a žádná cesta z těch posraných končin nevede ven, pořád jen hlouběji. Znovu zvažoval možnost, že přivolá Voldemorta, protože ten jediný by ho paradoxně mohl zachránit. Ale jen jeho, nikoho jiného, což znamená, že Theo a Blaise by během okamžiku následovali Daphné na druhý břeh a Grangerová by si prošla hotovým peklem, na jehož konci by ji čekala smrt, jež by pro ni byla vysvobozením. No možná, že by jí měl teď hned zlomit vaz, zabít ji, aby si nemusela projít tím, co na ni čeká. Zachránit ji tím, že ji zabije rychle, bezbolestně a svou rukou. Zabít z lásky...

Pootočil hlavu a podíval se doleva na ni. Ve tváři měla zmučený, vyděšený výraz, když skleněnýma očima upřeně sledovala Thea, mračila se a sem tam ohrnula nos a sklopila oči k zemi, když buď Theo nebo jeho otec udělal obzvlásť hnusný chmat. Měl by ji zabít, opravdu měl. Jen tak ji uchrání před tím vším, co je pro ni přichystáno. Jen tak ochrání Pottera před tím, aby vstoupil do pasti a následně se vydal Pánu Zla, čímž by celému kouzelnickému světu vzal tu poslední chabou naději, která jim všem ještě zbývá.

Jenže jak ji zabít? Jak pak žít s tím pocitem, že sám sobě zlomil srdce, když se připravil o tu, která k němu projevila jakousi náklonnost i přesto, jaký je. Theodore může svůj hněv, bolest a touhu po pomstě směřovat na svého otce, ale na koho tohle všechno bude směřovat on? Sám na sebe? No možná, že až ji zabije, měl by hodit avadu do hrudi i sám sobě.

„No páni!“ zvolal Bingham, když Theodore měl v boji navrch. Hůlka jeho otce ležela kdesi na zemi, bohužel ale daleko od Draca, a Theo ho držel zezadu pod krkem tak šikovně, že se starý Nott nezmohl vůbec na nic. Byl přemožen a přesto ne, neboť Theo nemá hůlku a za starým Nottem stojí čtyři ozbrojení smrtijedi.