Do posledního dechu ✓

8. Mnoho nečekaného

„Theodore," oslovil chlapce černovlasý muž s hákovitým nosem a on sebou trhl v momentě, kdy vcházel do dveří, s úmyslem dostat se co nejdřív ven ze salónku a ze společnosti stolových Smrtijedů.

Myslel si, že když bude dostatečně rychlý, podaří se mu nepozorovaně utéct a vyhnout se tak plánovanému rozhovoru se Snapeem, který ho po celou dobu schůze propaloval zaujatým pohledem, což ho jen utvrdilo v myšlence, že Severus jeho lež prokoukl. Jenže myšlenka na to, že by mohl prostě a jednoduše zdrhnout, byla velmi naivní. Štěstěna není tak rozdavačná a když bez újmy na zdraví vyvázl Bellatrix, nemohl přece vyváznout i Severusovi. Pochopitelně.

Theo na vteřinu zavřel oči a otočil se zpátky čelem do místnosti, načež zavrčel, protože do něj Bingham neomaleně vrazil ramenem, když se cpal ze salónku ven. Hajzl jeden. Bellatrix už tady nebyla, vždycky odevšad zmizela jako první a nepozorovaně jako přízrak.

„Ano, Severusi?" zeptal se zdánlivě klidným hlasem a vstoupil zpátky do salónku, který byl až na Dolohova a Alectu prázdný. Ti dva totiž... No, řekněme, že v sobě tyto dvě ohavné stvůry našly zalíbení, což je nechutné nejen proto, že Alecta vypadá jak chlap, ale i proto, že jsou prostě oba dva odporní jak charakterem, tak vzhledově.

Bradavický ředitel stále seděl na svém místě s rukama na stole, jak měl ve zvyku. Draco nejednou podotkl, že vypadá jako vzorný žák v lavici. „Posaď se," vyzval ho a rukou líně pokynul na židli naproti němu. Na Bellinou židli.

Theo se nepatrně zamračil. Nemohl by říct, že by se mu chtělo sedět na místě té chladné psychopatky. Nicméně, i přes svou nechuť vyrazil k její židli a posadil se, zatímco Severus vyzval Alectu a Antonina, aby vypadli. Vlastně je nevyzval, ale vyhodil je. A protože si to ani jeden z nich nechtěl se Snapeem, kterého nenávidí, rozházet, odešli za ustavičného brblání jeho směrem.

Hodnou chvíli mlčeli. Jak velmi nervózní Theodore, tak naprosto nečitelný Severus. Theo by se možná i zeptal, o co přesně jde a vyzval ho k tomu, aby začal mluvit, ale nemohl. Měl z Dracova kmotra respekt jak sviňa a dobře věděl, že na něj nemůže nijak tlačit. Severus má totiž své vyjadřovací zvyky, mezi které patří třeba nesnesitelně pomalé mluvení, dlouhé, dramatické pauzy a taky rentgenové pohledy, při kterých má člověk pocit, že mu ten děsivý lektvarista vidí až na dno srdce.

„Čekám," promluvil po dlouhém tichu Severus a Theo sebou slabě trhl, protože se lekl, třebaže Severus nemluvil nijak nahlas a ani na něj nezařval, nýbrž šeptal jako obvykle.

Theo k němu vzhlédl a pokusil se o co možná nejvyrovnanější tón hlasu. „Na co přesně?" zeptal se a začal si hrát s knoflíkem rukávu košile na svém levém předloktí, aby se nějak uklidnil a zabavil.

Severus na Thea chvíli zíral svýma temnýma očima. „Kde je Draco?" zeptal se a chlapci se zrychlil tep srdce.

„Už jsem říkal, že-"

„To byla lež," odvětil nevzrušeně Snape a Theo kdesi uvnitř zasténal. „A upřímně se divím, Theodore, že ti na ni ostatní skočili tak lehce." Ušklíbl se svým obvyklým způsobem a Theo na něj mlčky hleděl. „Ačkoliv... Nejsem si jist, zda ta lež přesvědčila i Binghama," dodal s pronikavým pohledem stále zabodnutým do jeho tváře.

Snape byl tak trochu pozorovatel. Vždycky mlčky pozoroval lidi okolo sebe, dlouho a zaujatě, načež je asi analyzoval a vytvářel si své teorie. U něj platilo pravidlo ne dvakrát, ale beztak, že devětkrát měř, jednou řež.

Černovlasý chlapec se nepohodlně ošil a zahleděl se do plamenů ohně v krbu. „Nevím, o čem to mluvíte, Severusi," pronesl a snažil se znít naprosto klidně, ačkoliv uvnitř panikařil.