Do posledního dechu ✓

45. Zemřeli jsme v Nurmengardu 1999 - část první

Upozornění: poslední dvě kapitoly jsou místy žaludekobracející a vyskytuje se v nich smrt i násilí v mnoha podobách (zvlášť v kapitole poslední). Myslete na to, že je to jen pouhý příběh.

***

Den, kdy jsem zemřel.

Věděl jsem, že ten den bude mým posledním. A pokud ne tenhle, pak ten následující určitě. Nemohlo to už trvat dlouho. Všechno, co byla potřeba udělat, jsem už udělal. Nachystal jsem si jeviště pro své poslední dějství, připravil jsem se na svou poslední roli. A opona se zvedla.

Den, kdy jsem zemřel. Den, kdy jsem svou smrtí splatil kouzelnickému světu svůj dluh.

Jestli se své smrti bojím? Ne, už ne. Srdce mi zastaví ta, pro kterou tlouklo, pro kterou žilo. Zemřít v jejím náručí nesobecky hrdinským činem? Víc jsem si tehdy nemohl přát.

***

Když se sem před čtvrt hodinou hromadně přemístili, ještě hustě sněžilo. Teď už se k zemi snáší jen pár zapomenutých vloček, těch, které si se zpožděním probojovávaly cestu skrz husté větve jehličnatých stromů, aby se následně ztratily v nánosu sněhu na zemi. Ostré paprsky právě vycházejícího slunce mezi stromy prosvítaly a nepříjemně oslepovaly některé členy Fénixova řádu. Možná a právě zejména ty členy řádu, pro které slunce dnes vyšlo naposledy.

Ticho. To zlověstné, téměř hmatatelné ticho je znepokojovalo. Netušili, co v lesích okolo smrtijedského hlavního štábu očekávat, ale tohle rozlehlé ticho bylo šíleně nepříjemné. Jen sem tam ho porušil nějaký neidentifikovatelný šramot neznámého zvířete, které v tom sněhem pokrytém lese hledalo potravu, nebo praskání větviček pod jejich nohama. Nad korunami stromů už řádku minut kroužila černá vrána. Pak zamířila střemhlav dolů a dosedla na holou větev nedaleko nich. Neklidně máchla křídly a ostražitě pochodující skupinu lidí pozorovala.

Šli přehnaně pomalu. Bellatrix, Snape a Draco, smrtijedské trio, které za dob své slávy prakticky vládlo Temné straně, bylo několik metrů před členy Protivoldemortova odboje, kteří perfektně spořádaně kráčeli po dvojicích v řadě za sebou. Pravá, levá, pravá, levá. Jako by to měli nacvičené. Zarytě mlčeli, nekomunikovali spolu, třebaže toho na srdci měl každý z nich spoustu. Jenže co chtěli, to si už vzájemně řekli včera. Kdo to nestihl, ten měl bohužel smůlu. Dnes jako by nebyl prostor pro žádné rozhovory, pro žádná prázdná slova, která mají smysl jen v tom jednom určitém okamžiku. Dnes byl prostor jen pro boj. A ten bude dlouhý, devastující a aniž by to v tuto chvíli věděli, poslední ze všech.

Druhá kouzelnická válka totiž právě končí.

Jestli věřili tomu, že nakonec přece jen můžou vyhrát? Nejspíš ano. Moc o tom ale nepřemýšleli. Nebyl na to čas. Zajímali se o přítomnost, ne o budoucnost, kterou nikdo z nich neměl jistou. Budoucnost byla děsivější než fakt, že základní jádro Fénixova řádu právě v poklidu kráčelo za bránu nepřátelské tvrze. Neodvažovali se myslet na výsledek, mysleli jen na plán, kterého se musí držet, ať už se věci zvrtnou jakkoliv, a který nesmí za žádnou cenu změnit, pokud chtějí Pána Zla jednou pro vždy zničit.

Jestli byli připraveni zemřít? Nejspíš ne. Nejspíš nebyli připraveni ani na válku jako takovou, třebaže v ní už pár let jsou, a ani na další z mnoha bojů. Jenomže kdyby měli čekat, až připraveni budou, čekali by zřejmě až do konce svého života, což konkrétně v jejich případě není žádná převratná doba, ale... všechno, co v tuto chvíli chtějí, je na druhé straně strachu. Konec války.