Do posledního dechu ✓

33. Malfoyův pád 2/2

Temno končící noci, jež obklopovalo útes před Lasturovou vilou, mlhavě projasňoval svit měsíce, který už pomalu, ale jistě couval, aby uvolnil místo slunci, které by mělo přibližně za hodinu vyjít. Vlny na mírně rozbouřeném moři šuměly a vanul odtamtud mrazivý vítr, který mladé smrtijedce šlehal do tváří. Stála na útesu tak, jak jí Malfoy řekl: čelem k nekonečnému moři.

Na chvíli se na stříbřitou, neklidnou hladinu zadívala. Měla strach. Opravdu a zatraceně velký. Přišlo jí to všechno podezřele snadné - to, jak jí Draco předal viteál a i to, jak se bez problému dostala z Malfoy Manoru a následně sem, k bývalému hlavnímu štábu Protivoldemortova odboje. Skoro jako by to ticho, ten klid byl předzvěstí bouřky. Jenomže i ten největší smolař musí mít jednou štěstí. Třeba se ta prokletá Štěstěna, která se jim obvykle vyhýbá obloukem, konečně přiklonila na jejich stranu.

Jejich stranu... Když tehdy usilovala o místo u Voldemortova stolu a když jej po jakémsi zvráceném výběrovém řízení, jež zahrnovalo vraždy i mučení, dostala, zapřísahala si, že se tady s nikým nesblíží a s nikým se nespřátelí - že se jen a pouze bude věnovat své osobní vendetě. Nemohla by tvrdit, že Malfoy nebo Theo jsou jejími přáteli, tak daleko ještě nejsou, ale zato mohla tvrdit, že se s nimi svým způsobem sblížila a že se jejich problémy staly osobními i pro ni.

Vítr se zrychlil a vlny hlasitě narážely o skálu, což ji vytrhlo z myšlenek a donutilo ji to jednat. Upravila si batoh na zádech, v němž měla své věci, které si narychlo sbalila po tom, co navštívila Draca. Rozhodla se totiž vzít si jeho slova k srdci a opravdu se do toho zámku hrůzy už nevrátit. Měl totiž pravdu, v oblasti nitrobrany příliš nevyniká, takže by svým návratem pokazila všechno, na čem Malfoy dlouhé týdny pracoval a za co nejspíš položí svůj život.

Pořád měla výčitky svědomí, že tam toho chladného blonďáka, který v závěru zase tak bezcitný není, nechala. Nejradši by hned, jakmile se setká s Kingsleym, vyžvanila všechno co ví a zburcovala Thea, Grangerovou a zbytek řádu, aby vyrazili na záchrannou misi a Draca z Manoru vysvobodili, protože pokud se tak nestane...

Škubla sebou a střelila pohledem kamsi napravo, protože měla pocit, že zaslechla jakési vzdálené prásknutí - skoro jako by se sem někdo přemístil. Srdce se jí rozbušilo jako o závod a nervózně mžourala do černočerné tmy okolo, hůlku v ruce křečovitě svírajíc.

Není na co čekat, musí jednat. Bleskově udělala několik elegantních, přesto svižných pohybů rukou, v níž svírala hůlku, a ve vzduchu před ní se zjevily velké ohnivé iniciály vedoucího odboje. Sice by tímto na sebe mohla upoutat pozornost, kdyby se v okolí nacházel někdo, kdo by tady být neměl, ale musela zariskovat. Potřebovala se co nejdřív setkat s někým z řádu a i kdyby nevyšel plán jejího přijetí mezi ně, viteál odevzdat musela - musela se zbavit toho neuvěřitelně důležitého a zatraceně těžkého břímě.

Netrvalo to dlouho, ale jí to přišlo jako celá věčnost, než se kdesi nalevo odnikud zjevila urostlejší mužská postava. Instinktivně na ni namířila hůlkou a srdce jí splašeně bilo nervozitou i adrenalinem. Byla připravena okamžitě zaútočit, kdyby měla podezření, že ten, co se tady zjevil není Kingsley Pastorek. Klidně se totiž mohlo stát, že ji někdo ze smrtijedů pronásledoval - nemohla vědět, jestli jí ti temní hajzlové věří natolik, aby ji nechávali bez dozoru. Vždyť i Thea, který je profesně starší než ona, tehdy tajně sledovali, jak věděla.

Tep se jí zrychloval s každou další vteřinou a vzápětí už byl docela synchronizovaný s rychlými kroky Pastorka, jehož podobu poznala, když vylezl ze stínů a jeho tvář ozářilo měsíční světlo.

„Slečna Katajevová?" oslovil ji šeptem velitel odboje a ona zdráhavě přikývla. Zastavil se dobré tři metry před ní, zřejmě proto, aby mohl s přehledem zaútočit, kdyby zjistil, že se třeba jedná o past.