Do posledního dechu ✓

30. Jak snadné je zabít

Hermiona seděla v houpacím křesle vedle postele, v níž ležel nebo spal (to se přes černou pásku přes oči nedalo poznat) Blaise. Ostré paprsky prosincového slunce rozjasňovaly místnost a ona nepřítomně zírala do okna, myšlenkami na míle daleko odsud a přece jen u člověka, který je tady s ní. Sluneční paprsky jsou jednou z miliónů dalších věcí, které Blaise už nikdy v životě neuvidí. Už nebude mhouřit oči, když bude vzhlížet k obloze a slunce jej bude oslepovat, nebude přivírat víčka na obranu proti ostrému větru, už nikdy nebude rozjímat nad všední krásou věcí kolem sebe. Už nikdy neuvidí očima, ale jen a pouze srdcem, kterým jediným bychom měli vidět správně, což je vskutku nádherná myšlenka, ale vysvětlete ji devatenáctiletému muži, který vinou svého nejlepšího kamaráda oslepl.

Věděl, že za to může Draco, aniž by mu to on sám způsobil, a to byla věc, která Blaise možná srazila na kolena víc než fakt, že je slepý. Draco ho zradil. Okradl ho, využil jeho minci na vylákání jejich skupiny z úkrytu a naservíroval je smrtijedům jako na stříbrném podnose. Ne, nebylo to tak, že by Draca za to, co udělal, nenáviděl, jen k němu ztratil respekt. Odpustit mu ale nedokáže - ostatně jako Theo a ona sama, protože je mnohem jednodušší odpustit nepříteli než příteli.

Mohli jen doufat, že si Draco uvědomí, že tím, že zradil ty, kteří mu vždycky a ve všem bezmezně věřili a kteří v každé situaci stáli za ním, zradil i sám sebe. Důvěra se buduje dlouhé roky, ale zničena může být zlomkem vteřiny. Draco tu jejich ztratil. Nikdo se ani neodvažoval hádat, co ho k tomu, co udělal, vedlo, ale tohle bylo už přes čáru i na něj. Jsou jisté meze, které se ani ve válce nepřekračují, nebo by se překračovat neměly, a vylákat své přátele do rukou nepřátel a podepsat jim ortel smrti tou mezí jistě je.

Nicméně, Hermiona zírala z okna a mlčela, protože i Blaise několik desítek minut neřekl ani slovo, a tak si myslela, že usnul, což pro něj bylo jen a jen dobře. Molly s Lenkou se o něj už několik dní staraly vážně excelentně a Blaise měl takovou péči, jakou si jen zasloužil. I ona, Theo a dokonce i Ginny s Georgem se o něho svým způsobem starali - nebo se aspoň u něj střídali a dělali mu společnost, aby nebyl na své trápení sám, aby mu připomněli, že tady jsou pro něho a že mu budou očima už na věky věků - nebo aspoň do doby než zemřou, protože si nikdo z nich nedělal plané naděje na to, že tuhle nekončící válku přežijí všichni. Kdo v to doufal, ten byl naivní cvok.

„Mám žízeň," zabručel Blaise do ticha a Hermiona po něm šlehla pohledem. „Mohla bys mi... jsi tu ještě?"

Kudrnatá čarodějka se pousmála. „Jsem, Blaisi," ujistila ho, vstala z křesla a přešla k jeho posteli. Z nočního stolku vzala sklenici vody, posadila se na okraj matrace a vyzvala Blaise, aby se posadil taky, což udělal.

„Dej napít mrzákovi," vyzval ji, když mu do ruky opatrně vložila sklenici s vodou.

Blaise si zatím ještě nezvykl na to, že nevidí a jeho ostatní smysly si na to nezvykly taky, proto se nezdokonalily a stávalo se, že i tu debilní sklenici vody shodil ze stolku či ji vylil, když se ji snažil slepě nahmatat. I na toaletu ho museli vodit - nebo spíš jen Theo, což pro Blaise bylo neuvěřitelným ponížením. Zkrátka se o něj museli starat jako o mimino, proto sem tam pronesl něco o tom, že je mrzák, že je na obtíž a ať ho raději pohodí někde v lese a nechají ho chcípnout, za což mu dávala pořádnou čočku hlavně Ginny, která si před ním nebrala servítky a jednala s ním, jako by se mu vůbec nic nestalo. Občas to bývalo dost netaktní a snad i hnusné, za což ji třeba Molly často kárala, ale v závěru snad zastala nejlepší přístup ze všech, kteří Kingsleyho dům obývají. Blaise totiž nepotřeboval lítost, potřeboval ujistit v tom, že je to pořád on, ať už slepý nebo ne. A právě o to se zřejmě Ginny snažila, i když to bylo poněkud překvapivé, když pořádně ani nebyli přáteli.