Do posledního dechu ✓

28. Ještě než ti zlomím srdce...

Vera upřeně zírala na desku stolu a zarytě mlčela. Hruď jí stahovala nervozita a strach a neodvážila se sotva ani koutkem oka rozhlédnout kolem sebe. Kdyby vzhlédla a odvážně pohlédla na Voldemorta, který okolo smrtijedského stolu chodil jako kočka okolo horké kaše, schytala by avadu přímo mezi oči. Tolik byl Temný pán rozčílen a ona se mu upřímně nedivila. Za jedno brzké ráno přišel jak o důležitého zajatce, který by ho mohl dovést k vyvolenému, tak o jednoho obyčejného stolového smrtijeda a dva hlavní, kterým do rukou vložil svou důvěru, aby ho mohli zradit způsobem, který neočekával a nepředvídal. Navíc zjistil, že mudlovská šmejdka Grangerová žije a že ji měl doslova na dosah ruky. K tomu všemu selhala i Bellatrix, jeho pravá ruka a nejvěrnější následovník. To je trochu moc na jednu obyčejnou bitvu s členy Fénixova řádu.

Stejně nervózní a plni strachu byli i další stoloví smrtijedi. Zvlášť pak Beddoe, Bingham, Dolohov a Rowle, kteří se v mysli modlili ke všem čarodějům světa za to, aby Voldemort nepřišel na jejich malé Bristolské tajemství. Kdyby se Pán Zla dozvěděl o tom, co se tehdy stalo - že zrádce Malfoy byl odhalen už před časem, vybil by si na nich zlost, což si ani jeden z nich nepřál. Logicky. Nikdo by se nechtěl stát boxovacím pytlem Pána Zla, neb to značilo jednosměrnou jízdenku do hrobu.

Vera, jež vládne mocí, o které nikdo netuší a kterou se aktivně snaží umět ovládat a používat, však měla k nervozitě a strachu mnohem větší důvod než její temní kolegové. Nestala se sice terčem Pána Zla, protože je v jeho řadách tak nedůležitá, jak jen může být, ale před několika minutami, přesněji před začátkem mimořádné smrtijedské schůze, byla svědkem jistého krátkého, ale zato důležitého rozhovoru mezi Bellatrix a Voldemortem, který jí potvrdil domněnku, že strana Zla už dávno vyhrála. Ať už se Malfoy s Theem svým přeběhnutím na druhou stranu snaží o cokoliv, veškerá jejich snaha je zbytečná. Naprosto, neboť strana světla nemá šanci na úspěšný konec války. Kdo tvrdí něco jiného, ten si lže do kapsy.

Nicméně, urputně se snažila na onen rozhovor dvou hlavních tváří temné strany nemyslet. Nitrozpyt sice ovládá bravůrně, ale pořád má jisté mezery, kvůli kterým se jí do hlavy dokáže dostat jak Bella, tak i sám nejvyšší debil, když se na ni zaměří. Proto se snažila svou hlavu vyprázdnit a nemyslet vůbec na nic, což šlo opravdu těžce, jelikož musela neustále myslet na to, kde Theodore, její smrtijedský parťák, je a jak ho sakra informuje o tom, co zjistila.

Měli by to vědět, jak Theo s Malfoyem, tak členové odboje. Měli by vědět, že bojují a umírají zbytečně. I kdyby se jim totiž podařilo zabít Nagini, poslední Voldemortův viteál zničit nedokážou. Je to nemožné, obrovskou a hlavní roli hraje perfektní načasování, a ona musí s obrovským obdivem uznat, že Voldemort pozvedl černou magii a nesmrtelnost na takovou úroveň, že by mu každý jediný kouzelník na této planetě měl vzdát hold. Je to až obdivuhodné, co člověk bez špetky morálních zásad dokáže pod vlivem touhy po moci a s armádou věrných následovníků. Téměř neuvěřitelné.

Slabě sebou škubla stejně jako ostatní smrtijedi u stolu, když Voldemort tichým, ale ostrým hlasem zasyčel Bellino jméno.

„Bellatrix...“

Černovlasá smrtijedka vzhlédla a upřela ke svému pánovi černé temné oči, které ve svých hlubinách projevovaly jakousi lítost, je-li mrcha Lestrangeová tohoto pocitu vůbec schopna. „Můj pane?“

Vera se zadívala na stříbrnou brož na její hrudi a po páteři jí přejel mráz. Proč si toho nevšimla hned, jakmile se s tou chladnokrevnou bestií potkala? A všiml si toho Malfoy? Ví o tomhle viteálu? A ví o tom druhém, poznal ho, došlo mu to, spojil si to?