Do posledního dechu ✓

12. Zpátky v pekle

Draco se toho rána probudil velmi brzy. To ale u něj nebylo žádným překvapením. I když do postele ulehal pozdě, naprosto hotový a takzvaně vyšťavený, nikdy nespal dlouho. Ne, vstával většinou s východem slunce, mnohdy i dřív, protože spánek byl luxus, který si nemohl dovolit. Už kolik měsíců se nevyspal pořádně, doprovázen nočními můrami, jež samozřejmě obsahovaly veleváženého hadího ksichta a jeho smrtijedskou sebranku. To byl jeden z mnoha důvodů, proč své kolegy nenáviděl - že mu nedají pokoj ani ve spánku.

Dnešní noc nebyla výjimkou, taky měl noční můru. Byla však trochu jiná než všechny ty předchozí, ve kterých často trpěla jeho matka a taky on sám. Ne, v tomhle snu Narcissa nebyla, nahradila ji jiná žena, přesněji ta, co vedle něj už nějakou tu noc usíná. Jak se včera obával, dnešní smrtijedská schůzka nedopadla vůbec dobře a Bellatrix velmi rychle jeho malé tajemství odhalila, za což svým životem zaplatil jak on, tak Theodore, Blaise, Daphné a v neposlední řadě Grangerová, kterou si smrtijedi nechali na konec jako zákusek. Přesněji se stala zákuskem Šedohřbeta, kterému byla předhozena po tom, co se hadí ksicht rozhodl, že už ji nepotřebuje. Kdyby jí jen vysál krev, bylo by to fajn, jenže on se s ní ještě pobavil, jak má ve zvyku, když narazí na nějakou, pro něj atraktivní oběť.

No, mohl doufat, že z něj není Trelawneyová a že tohle se dneska večer rozhodně nestane.

Byl už nějakou dobu vzhůru, prostě jen tak ležel na zádech, zíral do stropu, přemýšlel a užíval si ticha, které pro něj bylo poněkud vzácným jevem. Zatím ještě nevstal. Nejen proto, že se mu vůbec nechtělo vylézat z vyhřáté postele, ale taky proto, že vlastně nemohl, neboť měl pravou ruku zaklíněnou pod Grangerovou, která k němu ležela zády a nějakým podivným způsobem se mu uhnízdila na paži. Nebude lhát, po probuzení málem dostal infarkt, že má v posteli právě tuhle cácoru a že ji patrně v noci objímal, ale když si po pár vteřinách uvědomil, co se děje, uklidnil se. Zamračeně si ji prohlédl, ohrnul nos nad jejími střapatými vlasy a pak prostě nehybně ležel a její přítomnosti si nevšímal, třebaže to šlo dost těžce, když mu kvůli ní odumírá ruka.

Štěstí, že Grangerová neleží na jeho levé paži... To by asi neměla zrovna nejlepší ráno, kdyby se probudila a to první, co by uviděla, by bylo Voldemortovo Znamení zla. Vlastně... Mohla by to být docela sranda a možná, že až se začne probouzet, strčí jí před obličej své levé předloktí.

Nicméně, vstát už potřeboval, jelikož pocítil volání přírody. Musel se jít vyvenčit. Znovu, jako už snad po sté toho rána, se zamračil na spící členku Protivoldemortova odboje, a pak zpod ní začal opatrně vysouvat svou ruku. Nebavilo ho to. Proto se nakonec na nějakou opatrnost vykašlal a ruku zpod ní vymanil trhnutím, což způsobilo, že trhl i s ní a probudil ji. Rychlostí odraženého potlouku se posadila a zmateně mžourala kolem sebe, zatímco on už vylezl z postele a věnoval jí úšklebek.

„Malfoyi,“ oslovila ho ochraptělele. Měl to být asi pozdrav či něco podobného, ale moc se jí to nepodařilo.

Znovu se ušklíbl a kývl hlavou. „Grangerová.“ Vyrazil ke komodě, na kterou si včera složil své šatstvo a začal se soukat do kalhot. Cítil na sobě její pohled, ale nepřišlo mu to divné. Koneckonců, jeho tělo vypadá zatraceně dobře, takže logicky ani Grangerová neodolá pohledu jeho směrem. Co by na to asi řekl Weasley?

Ohrnul nos, když mu došlo, že to ti dva spolu asi táhnou, a zašklebil se. Grangerová má rozhodně na víc, to už v šestém ročníku v Bradavicích prohlásil Theodore a všichni s ním tak nějak souhlasili. Sice němě, ale souhlasili.

„Kolik je hodin?“ zachraptěla rozespale Hermiona.

Otočil se na ni v momentě, kdy si na ramena navlékl košili a začal ji zapínat. Všiml si, že jeho hruď sjela pohledem, než odvrátila hlavu a zadívala se kamsi před sebe. Ušklíbl se a mrkl na hodinky. „Půl šesté.“