Do posledního dechu ✓

Epilog

Válka není pohádka, v níž všichni zlí hynou a všichni hodní jsou zachráněni. Smrt si v ní nevybírá jen spravedlivou daň na těch, kdo na svůj vrub prolili nevinnou krev.

E. M. Remarque

Nad Lasturovou vilou zapadalo slunce. Poslední paprsky toho dne lenivě tančily na hladině oceánu, která se třpytila jako tisíce rozesetých diamantů. Sníh už dávno roztál, nastalo období dešťů a vlády nad zemí se ujalo jaro. Černá vrána se snesla z šedavě modrých výšin a dosedla na jeden z bílých křížů, jenž se vyjímal na vrcholku písečného útesu. Zakrákala do rozlehlého ticha, neklidně máchla křídly a zůstala sedět dál.

Ve válce nejsou vítězové, jsou jen poražení. Bojovat za mír je jako bojovat násilím za násilí. Je to absurdní, a přece se mír většinou nedá nastolit jinak než bojem. Občas je válka zkrátka nutným zlem, jenomže i přesto, jak nutná je, nikdy z ní nevzejde nic dobrého. Neexistuje totiž dobrá válka a neexistuje špatný mír. Nenaučíme se, jak společně žít v míru tím, že budeme zabíjet děti druhých. Tohle by se dít nemělo.

Vránu stojící na okraji náhrobního kamene ozářily oranžové paprsky slunce, jež se pomalu, ale jiště schovávalo za obzorem, aby se moci mohla ujmout noc. Neklidně se otřepala a upřeně sledovala, jak sluneční paprsky putují dál po bílém kříži a pozvolna přecházejí ke křížům dalším a naposledy je rozjasňují, naposledy o nich dávají vědět, aby pak tyto mlčíčí hroby mohly zůstat v zapomění, protože tak je to po válce vždycky. Jména se ztratí v nekonečných seznamech jmen dalších.

Válka to byla dlouhá a devastující. Čísla, kterými se ti, co bojovali stali, mluvila sama o sobě. Bylo prolito příliš mnoho vzácné kouzelnické krve a ještě víc té nevinné, mudlovské. Druhá kouzelnická válka, která konečně dosáhla svého konce ve prospěch Strany světla, se ničivě dotkla i mudlů, kteří by s ní neměli mít nic společného, neboť se jich neměla nijak týkat. Jenomže stalo se. Taková válka totiž je – začne na jednom místě, často v uzavřené společnosti těch, co usilují o moc, a než ti, kteří umírají za své pány, padnou, rozleze se válka do všech koutů světa jako ďáblovo osidlo a ničí všechno, na co sáhne, zabíjí všechno, čeho se dotkne, okolo čeho ovine svá smrtící chapadla.

V dálce se ozvalo zahřmění a vrána poplašeně zakrákala, zamávala křídly a přeletěla na druhý náhrobní kámen, jenž stál příliš blízko tomu prvnímu. Obloha potemněla nejen příchodem noci, ale i blížící se bouřkou, o které není na jaře nouze, a oranžové paprsky slunce se změnily v rudé, téměř krvavé.

Pět bílých křížů, jež nesly jména členů Bristolského odboje, mlčelo a svět zase jednou začal prolévat slzy za všechny padlé.

Vrána znovu zamávala křídly, slétla z jednoho z náhrobků a když se její nohy dotkly země, měla už Vera svou lidskou podobu. S prázdným výrazem v očích pohlédla na jeden z bílých křížů, jenž nesl Dracovo jméno. Nasucho polkla a zamířila ke kříži se jménem Daphniným.

Vyhráli jsme, to ano, ale nakonec vítězi přece jen nejsme. Už totiž nejsme ničím. Jsme prach a popel, jsme pět jmen na dlouhém seznamu padlých, jsme daní, kterou si válka vybírá.

Poklekla ke kříži, soustředěně se zamračila a začala hrabat v už mokrém písku v jednom určitém místě. Déšť ji smáčel na kost a začínala jí být zima, ale hledala dál. Pro ně.

Hájili jsme svobodu, vše, co jsme milovali a zač stálo bojovat i zemřít. Bojovali jsme statečně, bojovali jsme do posledních sil a bojovali jsme do posledního úderu našich srdcí.

Pocit úlevy rozehřál její nitro, když nalezla, co hledala. Vytáhla hůlku a předmět, pro ni tolik důležitý, očistila od písku, načež ho pozvedla proti posledním rudým paprskům dnešního dne a zaujatě si ho proti slunci prohlížela.

Bojovali jsme do posledního dechu.

Vera se zhluboka nadechla, postavila se a o pár kroků od Daphnina hrobu couvla, aby pomalým pohledem mohla přejet po všech pěti bílých křížích.

A dáme si to ještě jednou...

„Vidíme se v Bristolu, lidi..." zašeptala a sevřela obraceč času v dlani pevněji. „V té době, kdy vás ještě bylo pět..." dodala s povzdechem a o vteřinu později se už vznesla vzhůru a odlétla směrem k rudému slunci, jež už téměř zmizelo za obzorem.

Dracův plán Zet.