Do posledního dechu ✓

22. Jedna mrcha za druhou

Hermiona mlčky seděla na lavičce na zápraží a v klíně jí spočívala otevřená kniha, kterou však už několik desítek minut nečetla, jelikož zamyšleně hleděla na moře, jehož hladina se ve větru divoce vlnila, a sem tam pohledem zabloudila kamsi nalevo od sebe, kde si několik jejích kolegů z Protivoldemortova odboje házelo camrálem. Dnešní den je opravdu nádherný, přímo by vyzýval ke hrám, donutil člověka jen tak se smát a užívat si patrně posledních teplých paprsků slunce, než zasáhne tuhá zima. Vyzýval by, nevyzývá. Ať je dnes jak chce, venku stále zuří válka, nevinní lidé stále umírají a Voldemort si dál kousek po kousku podmaňuje celý svět a dělá z něj místo, kde nikdo žít nechce. Poslední zprávy od spolubojovníků ze severu řádu prozradily, že Kruval je už kompletně pod Voldemortovou nadvládou. Svým způsobem byl pod jeho nadvládou už dávno, neboť právě na severu má velký počet následovníků, ale jak se zdálo, pořád mu ještě tato kouzelnická škola nepatřila. Už ale ano a i ti poslední odvážlivci, kteří nechtěli jeho ideologii podporovat, byli buď vyhnáni nebo zavražděni. Důvod ke smíchu či radosti tedy není. A nebude, pokud Pán Zla nepadne, což se zdálo být vzdálenější, než kdy dřív.

„Můžu?“

Hermiona prudce otočila hlavu doprava a vzhlédla do mírumilovné tváře Remuse Lupina. Pousmála se. „Ovšem.“ Posunula se, aby se vlkodlak mohl posadit vedle ní, což taky vzápětí s unaveným povzdechem udělal.

Starostlivě se na něj podívala a uvědomila si, že zase vypadá ustaraněji a od včerejška zestárl snad k celé století. Pokud se válka na někom z nich nějak rapidně podepisovala, pak to byl Remus. Netušila, proč zrovna jeho válka tak strašně ničí, když si tím vším prošel už tehdy, než Voldemort zabil Harryho rodiče, ale bylo jasné, že Remus to všechno už nemůže zvládat dlouho. Co víc, trápilo ji i to, že se Lupin vyloženě vyhýbá návštěvám své ženy a svého malého syna, jak zjistila od Molly. Nechápala to, opravdu ne. Vždyť právě v těchto časech by měl člověk s rodinou trávit co možná nejvíc času, ne? Vždyť každý jediný den může být jeho posledním - zvlášť, když je jedním z velitelů Protivoldemortova odboje. I pro Tonksovou to musí být hrozné, když ve svém manželi a otci svého syna nemá žádnou podporu a prakticky ho nevidí. Měli by s tím něco udělat, někdo by si měl s Remusem promluvit. Udělala by to sama, ale věděla, že na to nemá nejmenší právo.

„Co to čteš?“ zeptal se Remus a kývl hlavou k otevřené knize, jež stále spočívala v jejím klíně a vítr si pohrával se stránkami.

Hermiona se na knihu zamračila a s nakrčeným nosem ji opatrně, jako by se bála, že jí ublíží, zavřela. „Tajnosti magie nejčernější,“ zamumlala a nasucho polkla, zatímco Remus nakrabatil čelo a na starou knihu se zaujatě zadíval.

Nenáviděla ji. Je to odporná kniha nacucaná zlou magií a naháněla jí hrůzu. Pokaždé, když ji čte znovu, z ní má čím dál horší pocit a kolikrát ji musí po chvíli odložit a vrátit se k ní později. A ten pocit se ještě zhoršoval s věděním, že zřejmě právě z této knihy čerpal sám Voldemort, když chtěl stvořit viteály. Jenže číst ji musela, neboť chtěla přijít na to, zda jí něco neproteklo mezi řádky. Sice nejen ona, Harry a Ron už dávno věděli, jak viteály zničit, měla i přesto měla dojem, že jsou věci, na které ještě nepřišli, které jim jsou stále neznámé. Navíc chtěla sakra vědět, jestli by Voldemort mohl bezproblémově rozpoltit svou duši ještě jednou. Myslela si, že je to nemožné, aniž by se sám zničil, ale pravdou je, že Pán Zla dokázal překročit tolik nemožných hranic, že s překročením další z nich by asi problém neměl.

A toho se zatraceně bála. Pokud Voldemort opravdu dokáže - nebo už dokázal - stvořit osmý viteál, jsou v prdeli, protože ho neporazí. Nemůžou totiž ani vzdáleně tušit, jaký předmět by si pro ten odporný rituál vybral, nemají žádné vodítko a Voldemort už by jistě nebyl tak neopatrný a nevybíral si předměty, na které může inteligentní člověk přijít a nějak si je s ním spojit. Takže pokud dokázal svou duši rozpoltit ještě jednou, prohráli a nemusí o tom ani vědět.