Do posledního dechu ✓

36. Kde je konec smrtijedům?

„Vedu-li válku proto, abych dosáhl míru, vytvářím válku. Mír není stav, jehož by se dalo dosáhnout válkou. Jestliže uvěřím v mír dosažený válkou, pak zemřu, sotva odzbrojím. Mír mohu nastolit jen tehdy, pokud ho sám vytvářím.“

Antoine de Saint-Exupéry

O mír v jejich válce nejde. Těžko by mohli složit zbraně, zamávat bílou vlajkou a jít s Voldemortem vyjednávat. Ne, mír není to, o co bojují, třebaže po něm prahnou. Musí vyhrát, musí Voldemorta jednou provždy zničit - jeho i jeho vojáky. Musí vymítit zlo, aby dosáhli vytouženého míru. 

Jenže jak? 

Vánoce už dávno vzala voda. Prosinec roku devatenáct set devadesát osm se přehloup na leden a ne, s novým rokem nic nového nepřišlo. Až na klid na válečné frontě. Útoky smrtijedů na obyčejné civilisty, na mudly, kteří by s touto válkou neměli mít nic společného, ustaly stejně jako ustaly útoky na členy Fénixova řádu i jejich přátele a rodiny, stejně jako na čarodějky a kouzelníky s nečistou krví. 

Británií vládl klid. Už příliš dlouho. Něco musí zákonitě přijít, něco se musí stát. Už brzy. 

V Kingsleyho domě ležícím na severním pobřeží Norfolku bývalo přes den netradičně plno. Weasleyovi, Lupin a Narcissa byli z bezpečnostních důvodů nuceni opustit Lasturovou vilu, neb řád každým dnem očekával útok. 

Příliš dlouho klid... 

Do Cormeru se navíc stahovali i ti členové řádu, kteří netvořili jeho jádro - ti členové, kteří bojují jejich jménem, ale sami, a kteří hlídají určitá válečně významná místa, svá města a další důležité body druhé kouzelnické války. 

Byla tady Katie Bellová, Angela Jonesová, Michael Corner, Anthony Goldstein, Tracey Daviesová, která ač je zmijozelka, stála proti Voldemortovi od samého začátku a v první bitvě o Bradavice bojovala ve jménu Harryho Pottera. Byla tady Pomona Prýtová, která byla nucena opustit školu v květnu minulého roku stejně jako Trelawneyová, Kratiknot, McGonagallová, Hagrid a další. Byla tady madam Hoochová, byl tady Aberforth Brumbál a dorazil dokonce i Horácio Křiklan, který byl Voldemortovým zajatcem a kterému se podařilo během posledního boje na pozemcích školy z Bradavic utéct. Byl tady i Hagrid, který se doposud schovával v lesích okolo Bradavic a který spolupracoval s Aberforthem a na dálku se snažil dohlížet na studenty. 

Oni a spousta dalších členů odboje teď obývali Kingsleyho dům, který nahradil funkci Lasturové vily už před pár měsíci. 

Schylovalo se k něčemu velkému, k něčemu obrovskému a vůbec ne dobrému. Pociťovali to všichni do jednoho - to rostoucí napětí, stupňující se strach, nejistotu z míru, jenž poslední dny kouzelnickému společenství vládl. 

Vera, ač bývala neustále v terénu a snažila se získat nějaké informace o krocích temné strany, doposud bohužel nepřišla s ničím, co by je nějak uklidnilo nebo naopak připravilo na chystající se peklo. Nikdo nic nevěděl a ten pocit nevědomosti je ubíjel, což se značně podepisovalo na jejich morálce, na chování a na jednání. 

Bylo na denním pořádku, že se mladší členové odboje mezi sebou poštěkali jako psi chránící si své teritorium, a to jen z toho důvodu, že měli odlišný názor na to, kdy znovu vypukne válka. 

Kratiknot už tady nebyl, aby své kolegy udržoval v dobré mysli, aby s nimi v soukromí mluvil a aby jim svými havraspársky moudrými slovy dával sílu bojovat. Jeho roli se snažil hrát Remus Lupin, ale upřímně... ten člověk nevládne přílišným optimismem, takže jeho povzbuzování bylo vskutku žalostné. Ubohé spíš. Často hlavní štáb opouštěl a trávil dny u Tonksových se svou ženou a synem, načež se při západu slunce vždycky vrátil zpátky, aby se mohl účastnit hlídek, kterých značně přibylo. Ale aspoň se konečně své ženě a synovi nevyhýbal, tak jak si to přál Arthur.