who are you // jaehyungparkian

[ หนึ่ง ]

younghyun

„Vážně nechceš odjet až zítra, Younghyunie?" ptal se mě můj kamarád Sungjin, když jsem nasedal do svého auta.

„Ne, to je v pořádku, vážně už pojedu." odpověděl jsem.
„Nechci abys kvůli mě musel chystat další postel a tak."

„Mně by to nevadilo, ale nebudu tě nutit." zasmál se Sungjin.
„Hlavně jeď opatrně, do Seoulu je to ještě celkem daleko."

„Jasně, neboj." řekl jsem.
„Tak se zatím měj, zase někdy přijedu.” nasedl jsem do auta a nastartoval. Zamával jsem Sungjinovi přes sklo okýnka mého auta a vyjel do tmy. Sungjin bydlel ve městě celkem nedaleko od Seoulu, ale i tak mě čekalo odřídit dobrých padesát kilometrů. Nechtělo se mi, ale ještě víc se mi nechtělo otravovat Sungjina.

Jenom co jsem vyjel autem z dosahu zářivých světel města, kde Sungjin bydlel, obklopila mě tma, kterou prorážely pouze matná světla reflektorů mého auta.
Bylo už několik minut po půlnoci, takže nebylo divu, že byla taková tma. A taky nebylo divu, že jsem byl tak hrozně unavený. Dokonce jsem začal i litovat toho, že jsem nepřespal u Sungjina.

Už se mi zavíraly oči, když jsem projížděl menším lesem, o kterém jsem věděl, že se nachází už někde před Seoulem. A byl bych možná i za volantem usnul, když by můj pohled najednou nezachytil nějakou siluetu vedle silnice, již světlo z reflektorů na několik sekund ozářilo. Vypadalo to jako silueta člověka.

Rychle jsem šlápl na brzdy a auto v okamžiku zastavilo. Věděl jsem, že bych možná neměl vystupovat, protože kdoví co by ten člověk mohl být zač, ale zvědavost mi nedovolila jenom tak pokračovat v cestě.

Opustil jsem tedy svůj vůz a vrátil se těch několik metrů, kde jsem podle mého odhadu mohl postavu vidět.
Byla opravdu tma, takže jsem si z kapsy vytáhl mobil a zapnul baterku, abych aspoň trochu něco viděl.

Chvilku jsem ještě šel po silnici dál od mého auta a pak jsem tu siluetu znovu uviděl. Světlo z mého telefonu ozářilo postavu kluka se světlými vlasy ve špinavém roztrhaném oblečení, schouleného u silnice.

Věděl jsem, že začít s ním mluvit by nemusel být dobrý nápad, jelikož to mohl být třeba feťák nebo nějaký agresivní opilec, ale já si k němu po chvíli rozmýšlení i skrz tohle riziko klekl a promluvil na něj.
„Jsi v pořádku?" zeptal jsem se ho, ikdyž mi bylo jasné, že není.

Nic mi na to neodpověděl, ani se na mě nepodíval.
Proto jsem vzal jeho bradu mezi prsty a mírně mu zvedl hlavu, aby se na mě podíval. Kupodivu měl opravdu hezký obličej, který byl ale k mému zděšení plný škrábanců, na nichž ještě zasychala krev, na očích měl rozbité kulaté brýle a mastné blonďaté vlasy mu roztomile padaly do obličeje.

„Co se ti stalo?" zkusil jsem mu položit další otázku, kterou jsem mířil na ještě celkem čerstvé rány na jeho obličeji.

Ale ani tentokrát se mi ovšem nedostalo odpovědi. Místo toho, aby mi něco odpověděl, mě najednou křečovitě chytil za ruku, ve které jsem až do té chvíle držel jeho bradu a vyděšeně zašeptal.
„P-pomoz mi prosím." jeho hlas zněl, jako kdyby se měl za chvíli rozplakat.

Začalo mi ho být líto. Sice to mohl být jenom bezdomovec, ale já někde v hloubi duše věděl, že není. Tušil jsem, že ten kluk má nějaké horší problémy, než jenom to, že by neměl kde bydlet.

„Pojď se mnou, já ti pomůžu." řekl jsem proto a pomohl mu na nohy. Byl vyhublý a vypadal neskutečně zranitelně.

Dovedl jsem ho až ke svému autu a posadil ho na zadní sedadla, aby měl víc prostoru, než jaký by měl na sedadle spolujezdce. Napadlo mě, že musí být v opravdu hodně zoufalé situaci, když se nechá někým úplně cizím odvést do auta.

Každopádně, nevěděl jsem, jestli je vzít si ho k sobě domů dobrý nápad, ale nějak jsem nad tím nepřemýšlel. Hlavně jsem ze sebe měl dobrý pocit, že jsem mu pomohl.

+++

ayo!! máte tady další kapitoluu ^^
tak co vy na to zatím? líbí se vám to?

a jinaak...

...mám na vás otázku...

kdo je váš bias v day6 a jaký ship máte nejradši? ^^

Vaše Kačii :**