who are you // jaehyungparkian

[ สี่​ ]

Když jsem se ráno probudil, Jae vedle mě k mému zděšení neležel. Hned co jsem to zjistil, jsem se rychle zvedl z postele a zašel se podívat, kam šel. Nevěděl jsem, co se mu honí hlavou, takže jsem se i trochu bál že třeba utekl.

Pak jsem ale zaslechl z kuchyně nějaké kroky a něčí hlas. Něčí krásný hlas jak si pro sebe něco zpívá. A jelikož jsem v bytě nikoho jiného neměl, došlo mi, že to nejspíš bude Jae.

Vydal jsem se tedy směrem do kuchyně a tam jsem uviděl, jak u sporáku stojí Jae, něco vaří na pánvi a zpívá si. Nechtěl jsem ho rušit. Konečně, poprvé za tu krátkou dobu co u mě bydlel, vypadal vážně uvolněně a klidně. Navíc, jeho zpěv byl nádherný, nechtěl jsem, aby kvůli mé přítomnosti přestal.

Proto jsem se jenom tiše posadil na židli u stolu, který jsem v kuchyni měl a zaujatě ho pozoroval. Nejspíš na sobě ale ucítil můj pohled, a to ho donutilo se otočit mým směrem.
Když mě uviděl, vypadal, jako by za chvíli měl dostat infarkt.

„Jejda, vyděsil jsem tě?” zeptal jsem se ho starostlivě a on pokýval hlavou.
„To se ti omlouvám, promiň.” dodal jsem smutně.

„To je v pořádku, já jenom, že jsi mě slyšel zpívat.” zamumlal si pro sebe. Vypadal, jako že za chvilku začne plakat.

Vstal jsem tedy ze své židle a opřel se o linku vedle něj.
„A co je na tom? Zpíváš moc hezky, máš nádherný hlas.” řekl jsem mu popravdě.

„A-ani ne, neumím zpívat, jenom mě to baví.” odpověděl mi stále s pohledem sklopeným na špičky svých nohou.

„Blbost, zpíváš nádherně.” usmál jsem se. Ne jenom proto, že jsem ho mohl pochválit a tak, ale i z radosti z toho, že jsem s ním poprvé vedl nějaký delší rozhovor.
„A hraješ třeba na nějaký nástroj?” zajímal jsem se hned dál, aby konverzace neumřela. Chtěl jsem se o něm dozvědět co nejvíc.

„Chtěl jsem hrát na kytaru, ale nejde mi to.” smutně se usmál. Bylo na něm vidět, že z toho je opravdu smutný. Já jsem ale i tak nevěřil, že by mu to nešlo. Zdál se mi hudebně nadaný, aspoň podle toho, jak nádherně zpíval.

„Hele, já mám kytaru doma a docela na ni umím, chtěl bys třeba něco naučit?” zeptal jsem se ho najednou. Napadlo mě, že by to mohla být dobrá zábava a že bysme se při tom mohli třeba trochu sblížit.

Jae vypadal nejdřív trochu nejistě, ale nakonec na můj nápad přistoupil.
„Tak dobře, pokud myslíš že se mnou budeš mít tu trpělivost.” odpověděl mi.

„Ale nejdřív dodělej to jídlo, ať se ti to nepřipálí.” zasmál jsem se a hodil pohled na rozvařená míchaná vajíčka na pánvi.

„Dobře... J-jinak... Nevadí ti že jsem sem šel jenom tak bez dovolení?” optal se mě provinile a já se znovu musel zasmát.

„Samozřejmě, že mi to nevadí, nemusíš se mě vždycky nejdřív ptát, než něco použiješ, nebo než někam půjdeš.” řekl jsem mu a on pokýval hlavou na znamení toho, že chápe.

~

Když jsme se oba najedli z toho, co Jae uvařil- což bylo mimochodem moc dobré, zajímalo by mě kde se tak naučil vařit- jsem zašel do svého pokoje pro tu kytaru a společně s druhým chlapcem jsem se vydal do obýváku. Nemohl jsem se dočkat, až si poslechnu, co všechno Jae umí.

Když jsem ji donesl a podal mu ji, aby mi něco aspoň zkusil zahrát, opatrně si ji vzal do rukou, jako by se bál, aby s ní něco neudělal, a posadil se na sedačku.

Chvíli bylo ticho a potom chlapec mírně rozetřesenými prsty přejel po strunách a ozvalo se několik prvních tónů. A potom se začínaly ozývat další a další tóny, které dohromady tvořily pěknou melodii písničky, kterou jsem ke svému údivu znal.

Bylo vidět, že jeho hra potřebuje trénink, ale nehrál špatně, náhodou to bylo opravdu dobré. Sem tam udělal chybu, ale ne žádnou moc zásadní.

„Bylo to pěkné.” pochválil jsem ho. „Jenom na začátku jsi to zahrál trochu jinak než to má být.” dodal jsem a začal mu vysvětlovat, jakou přesně chybu udělal.

„Pojď sem, ukážu ti, jak to zahrát.” mile jsem se na něj usmál a vzal jeho ruku, kterou měl položenou na krku kytary, do své. Trochu sebou trhl, ale nebránil se. Nastavil jsem mu tedy prsty tak, aby je měl správně a následně jsem obmotal svoji druhou ruku kolem jeho pasu a chytil do ní tu jeho, kterou jsem ještě nedržel. Když jsem tak učinil, přejel jsem mu s ní jemně po strunách.

„Nezní to líp?” zeptal jsem se ho a pustil mu jeho ruce. Ikdyž mi bylo celkem příjemné, jenom tak ho objímat.

~

Celý zbytek dne jsem mu tedy pomáhal zdokonalovat jeho hru na kytaru, až byl večer a oba jsme začínali být unavení. Jae si zase šel lehnout do pokoje pro hosty s tím, že tentokrát mě určitě ničím nevzbudí a já jen doufal, že to tak opravdu bude.

+++

máte tady další kapitolu, yaay!!

jinak, tenhle příběh je zatím strašně moc kjuut, mě to baví psát ^^

Vaše Kačii :**