who are you // jaehyungparkian

[ ยี่สิบสอง ]

[přečtěte si pak prosím to co píšu dole, dekujii ^^]

Všude kolem mě byla tma, že jsem neviděl na krok před sebe. Měl jsem s sebou sice teflon, ale neodvažoval jsem se ho rozsvítit, abych na sebe zbytečně neupoutal nechtěnou pozornost.
Jediné, co jsem byl skrze tmu schopný rozpoznat, byl polorozpadlý gauč a několik sešlých skříní, které šly vidět přece jen trochu lépe než přes špinavé okno a taky ten nepořádek na zemi. Všechno tady bylo podle všeho staré a omšelé, jako by to dlouhou dobu nikdo nepoužíval. V domě bylo ale o dost tepleji než venku, což zase svědčilo o opaku. I přesto, že přímotop stojící v roku místnosti, kde jsem se ocitl- což byl podle všeho nejspíš obývací pokoj- vypadal, že má svoje nejlepší léta za sebou, tak z něj sálalo příjemné teplo. Byla to asi ale jediná příjemná věc, která se tu nacházela. Jinak byl dům ponurý a neútulný.

Ze zkoumání místnosti, ve které jsem se ocitl, mě vyrušily znepokojivé zvuky bot dopadajících na kamennou podlahu, které se najednou začaly nést celým domem. Zpanikařil jsem. Tušil jsem, že kroky patřily Woosungovi, který se zrovna vracel ze sklepení. Začal jsem se kolem sebe zmateně rozhlížet, snažíc se najít nějaký vhodný úkryt, než se ten Jaeho psychopatický ex-přítel vrátí. Jako první mi pohled padl na ten z poloviny rozpadlý gauč. Nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo, takže jsem jej rychle odsunul a schoval se za něj. Teď už zbývalo jenom čekat, co se stane dál.

Woosungovy kroky se blížily čím dál tím více, až přišel právě do pokoje, kde jsem se schovával. Jeho kroky byly pomalé a rozvážné, což mě na tom všem děsilo snad možná nejvíc.
Atmosféra v místnosti ztěžkla a taktéž i vzduch, který by se dal krájet. Bylo to jako klid před bouří.

Woosung se chvíli jenom tak procházel po pokoji a potom zavětřil, skoro jako to dělají zvířata pátrající po své kořisti. A najednou ticho prořízl Woosungův hlas.

„Zdá se mi, že nám sem někdo vlezl." jeho hlas byl tichý a strašidelný. Vlastně to byl hlas sociopata, kterým byl.

„Hmm, taky si to myslím." řekl po chvíli, po kterou se zase procházel po pokoji. Jeho kroky dopadající na rozvrzané parkety mi naháněly hrůzu.
Tohle byl ukázkový případ nějaké porouchy osobnosti, z psychologického hlediska velice zajímavé, ale teď jsem neměl čas nad tím přemýšlet.
Zatajil se mi dech. Tiše jsem zvedl ruku a zakryl si ústa, aby nebyla žádná šance, že bude slyšet můj dech. Jediná část mého těla, kterou jsem si troufal pohnout byly mé oči, kterýma jsem začal pátrat po něčem, co bych v nejhorší situaci mohl použít jako zbraň nebo něco, čím bych se aspoň mohl ubránil tomu šílenci.

Nějakou dobu mi trvalo, než se moje oči přizpůsobily přítmí, které vládlo v celém domě a když se tak konečně stalo, můj pohled zachytil obrys něčeho válejícího se pod sedačkou. Moje srdce v ten moment mírně poskočilo štěstím a já jenom doufal, že objekt bude použitelný jako zbraň. Každopádně jsem to měl v plánu co nejdříve zjistit. Sundal jsem tedy opatrně ruku ze svých úst a bez jakéhokoliv zvuku jsem se pro předmět natáhl. Když jsem ho uchopil do rukou a vytáhl zpod sedačky, zjistil jsem, že objektem je to stará baseballová pálka. Nejlepší léta už měla dle svého vzezření za sebou, ale já si byl jistý, že i přesto mi bude užitečná.

Podle chřestění, které se ozvalo společně s každým Woosungovým krokem, jsem usoudil, že klíče od sklepení bude mít u sebe, což mě dovedlo k závěru, že jej budu muset nejdříve zneškodnit a potom mu je sebrat, abych se mohl dostat za Jaem dovnitř. Sledoval jsem jej tedy, jak se v matném měsíčním světle jenom tak prochází po pokoj s neznámým cílem a čekal, až nastane ten správný moment k útoku.

Nemusel jsem čekat ani nijak extrémně dlouho. Možnost jsem uviděl hned v moment, kdy se zastavil zády ke mě a na nějakou chvíli se přestal pochybovat. Co nejtišeji jsem se tedy pokusil vylézt zpoza pohovky, což se mi také podařilo. Když jsem ale chtěl udělat krok směrem k němu, abych mu dal pořádnou ránu do hlavy mojí zbraní, šlápl jsem na vrzající parketu a celý můj plán s momentem překvapení byl v háji.

Postava přede mnou okamžitě ztuhla, s trhnutím se na mě otočila a Woosungovy pronikavé oči se setkaly s těmi mými. I přes přítmí, které v místnosti vládlo, jsem jasně viděl- nebo to byl možná jen pocit- jak mě probodavá pohledem, ze kterého srší překvapení, zlost a násilí. Nebyl jsem ten typ člověka, který se jen tak něčeho lekne, ale tohle mě vyděsilo dost na to, abych povolil pěsti, ve kterých jsem doteď svíral baseballovou pálku, a samým překvapení ji upustil na zem. Celé jako by se to seběhlo ve zpomaleném záběru. Pálka padala a moje i Woosungovy oči jí následovaly. Když s lehkým zaduněním dopadla na zem, oba jsme své oči zvedli a naše pohledy se opět střetly.
Potom se několik sekund nic nedělo, ale mě to připadalo jako století. Těkal jsem pohledem mezi mojí pálkou a Woosungem, neschopný pohybu. Jako by strach zabránil jakémukoliv mému pohybu.
A potom, úplně znenadání se proti mě Woosung rozběhl s napřaženýma rukama a začal mě bít. Srazil mě k zemi a vyhoupl se nade mě. Cítil jsem, jak mi jeho pěsti dopadají na obličej, ale já byl jako v tranzu, neschopný se bránit. Až po chvilce se mi ruce trochu uvolnily a začal si jimi trochu chránit obličej. Bojovat zpátky bylo ale téměř nemožné. Ten kluk byl několikrát silnější než já, ikdyž nebyl o nic vyšší.

„Tak co, už máš dost?? Budeš už vědět, že do cizího domu se neleze, huh??" syčel psychiatricky chlapec nade mnou a mě se pomalu začalo mlžit před očima. Cítil jsem několik pramínků horké krve, jak mi stékají po tvářích a po čele a jak mi vytékají z nosu a ze rtů a pomalu jsem začínal ztrácet vědomí. Zničehonic jeho údery ale začaly slábnout. Mezery mezi ranami se začínaly zvětšovat, až nakonec ustaly úplně. Jakoby z povzdálí jsem slyšel už jenom jeho těžké oddechování, doprovázené lehkým sociopatickým smíchem. Že by se unavil?

Ztěžka jsem otevřel oči a uviděl ho, jak nade mnou sedí a směje se. Nebylo to tím, že by byl moc vyčerpaný na to, aby mě dál bil. Podle všeho si myslel, že už mě vyřídil. To se ale pořádně mýlil. Z posledních sil jsem zvedl ruku ze země a v nečekanou chvíli jej praštil ho jeho čelisti. Naše pozice se vyměnily a já v mžiku seděl nad ním a sázel mu rány do obličeje, jako on mě před chvílí. Nechtěl jsem to přehnat, abych ho třeba nezabil- nechtěl jsem mít nějaké pletky s policií- takže ve chvíli, kdy už nevypadal na to, že se zvedne, jsem přestal, sebral mu klíče a utíkal ke vchodu do sklepa.

***

awuuj uwu!! po mooc dlouhé době tady máte další kapitoluu ^^
jak se vám to líbí? a co myslíte, že bude dál?? jsksk

joo a btw!!! moje kamarádka AngelWolviness je moc moc talentovaná spisovatelka ksksks sice nepíše kpop stuff, ale její příběhy jsou úžasný a zaslouží si mnohem víc cuz je underrated af takžee ji ukažte nějakou tu laseckuu pwosiim 😇😇

Vaše Kačii :**