who are you // jaehyungparkian

[ สิบห้า ]

* Já i Jae jsme se zároveň otočili, abychom zjistili, že ten člověk, který mi klepal na rameno, je Yeosang. *

„Jee, ahoj Yeosangie." usmál jsem se na něj a hned na to obrátil svůj pohled na Jaeho. Vypadal vystrašeně. Opravdu se Yeosanga z nějakého důvodu bál a já netušil proč.

°°°

Od tohohle dne uplynulo několik dalších a já měl zase něco na práci, co jsem musel zařídit.

Věděl jsem, že mě čeká minimálně jeden den lítání po městě a vyřizování různých věcí, do čehož se mi vůbec nechtělo. Víc mě ale trápilo to, že budu muset znova nechat Jaeho samotného doma a do toho se mi chtělo ještě méně.
Nehodlal jsem podstoupit riziko, že se mu tady stane něco podobného jako minule, když zůstal sám doma.

Už jsem si myslel, že budu muset všechny ty věci odříct nebo nechat na jindy, ale potom jsem dostal perfektní nápad.
Napadlo mě, že bych sem mohl poslat Yeosanga, aby mi Jaeho pohlídal. Třeba se ho po hezkém společném dni Jae přestane bát a já budu mít čas všechno vyřídit. Tím bych zabil dvě mouchy jednou ranou.

Musel jsem sám sebe pochválit za to, jak skvělý nápad jsem dostal.
Hned jsem tedy vzal telefon a napsal mému kamarádovi, jestli by nemohl přijít. Požádal jsem ho, aby udělal Jaemu společnost. Okamžitě souhlasil.

Yeosang ode mě nebydlel daleko, takže by měl dorazit do pár minut. Já se mezitím šel obléknout do mé a Jaeho ložnice.

„T-ty někam jdeš?“ optal se mě rozespale Jae, který se právě probudil.

S trhnutím jsem se otočil, protože jsem se ho trochu lekl a potom jsem se usmál.

„Ano, Jae, musím dneska jít něco vyřídit do města. Přijde za tebou Yeosang a postará se o tebe.“ řekl jsem mu.

„C-cože?“ hned jak jsem zmínil Yeosangovo jméno, jsem v Jaeho tváři spatřil strach.

Popošel jsem tedy k naší posteli a sedl si vedle něho.
„Hele, nemusíš se ho bát. Strávíte spolu hezký den. Užiješ si to, uvidíš.“ znovu jsem se usmál a pohladil Jaeho po vlasech.
„Za pár hodin se vrátím, neboj.“ dodal jsem ještě a právě v tu chvíli se ozval zvonek.

„Už je tady, počkej, půjdu otevřít.“ řekl jsem a ještě předtím než jsem vstal, jsem Jaeho ještě jednou pohladil.

Potom jsem se přesunul ke dveřím, abych je otevřel.
„Ahoj, Yeosangie, jsem rád, že jdeš.“ usmál jsem se na hnědovláska a poplácal ho po rameni.

„Ahoj, Younghyunie.“ úsměv mi oplatil a chtěl se vydat dál do bytu za Jaem.

„Hele, počkej ještě.“ zastavil jsem ho a trochu ztišil hlas.

„Co?“

„Víš... nechci jenom abys dělal Jaemu společnost.“ řekl jsem trochu zdráhavě. Chtěl jsem teď Yeosangovi říct všechno o Jaeho stavu aby věděl, jak se k němu má chovat.
„Chci aby ses o něj postaral. On...není to můj kamarád z dětství, je to... psychicky nemocný člověk kterého jsem našel u silnice. Všechno ti vysvětlím později, jenom chci aby ses k němu podle toho choval.“

„P-počkej, co??“

„Prostě na něj buď hodný, prosím.“ řekl jsem.

Yeosang jenom přikývl. Vypadal docela zmateně, ale i tak jsem doufal, že to chápe.

„Tak joo, už musím jít. Mějte se tady.“ usmál jsem se a vyšel ze dveří. Opravdu jsem doufal, že se nic špatného nestane, mezitím co budu pryč.

jae

Younghyun odešel a já zůstal s Yeosangem sám. Pomalu jsem slyšel jeho kroky, jak se přibližují k mé a Younghyunově ložnici a v tu chvíli se mi roztřásla kolena. Bylo to, jako když jsem byl ve Woosungově sklepě. Žádná šance na útěk, jenom strach z toho, co bude dál.

Vážně jsem měl z Yeosanga strach. Ani jsem nevěděl proč, ale věděl jsem, že Younghyun si myslí, že je to jenom důsledek mého psychickému stavu. Bylo to celkem pochopitelné, ale já opravdu cítil, že mě hnědovlasý nemá rád. I přes ty rádoby milé pohledy jsem viděl, jak se na mě občas mračí a měří si mě pohrdavými pohledy.

„Ahoj, Jae.“ z myšlenek mě vytrhl hnědovláskův hlas přicházející ode dveří.
Trhnul jsem hlavou směrem k němu. Zase měl na tváři ten pohrdavý výraz. Díval se na mě jako na cosi podřadného. Jako na odpadek povalující se na ulici.

„A-ahoj.“ odpověděl jsem, když jsem odtrhnul pohled od jeho zlého výrazu. Aspoň tak zlého, jak jsem ho viděl já. Mohla to být jenom moje představivost, ale taky ne. Byl jsem si skoro jistý, že nebyla.

„Co bys chtěl dělat?“ usmál se. Měl to být nejspíš milý úsměv, ale vlastně byl dost falešný. Nemyslel to vážně.

Každopádně, nadechoval jsem se k odpovědi, ale než jsem stačil něco říct, přerušil mě a znovu začal mluvit.

„Víš co? Zahrajeme si takovou hru. Budu se tě ptát na otázky a ty mi na ně budeš odpovídat. Lépe se tak poznáme.“ na tváři měl stále ten falešný úsměv.

Jenom jsem pokýval hlavou, i přes to, že jsem mu úplně nevěřil. Nevěřil jsem, že má v úmyslu jenom hrát hru, abychom se lépe poznali.

Yeosang mezi tím, co jsem se topil ve svých myšlenkách, došel k Younghyunově dvoulůžku, na kterém jsem stále seděl a posadil se naproti mně.

„Tak dobře, první otázka.“ řekl hnědovlasý, když si sedl.
Přikývl jsem a jenom poslouchal, co z něho vyleze.

„Odkud tě Younghyun vlastně vyhrabal?“ opustilo jeho ústa po krátké odmlce. Na jeho tváři už nebylo ani stopy po jeho rádoby milém úsměvu. Už jsem viděl jenom ten zlý úšklebek.

„N-no..“ začal jsem trochu vyděšeně, jelikož jsem začínal dostávat strach, ale hnědovlasý mě zase přerušil.

„Ptám se, protože vypadáš jako bezdomovec a ani bych se nedivil, když bys jím byl. Upřímně vážně nechápu, jak si mohl Younghyun takovej odpad vzít k sobě do bytu.“ řekl opovržlivě a se stejně opovržlivým výrazem se ke mě začal přibližovat.

To, co řekl, mě neskutečně zasáhlo. Bylo mi jasné, že si o mě něco takového myslel už předtím, ale když to řekl nahlas, bylo to horší než jen v mých myšlenkách. A také jsem z něho začínal mít ještě větší strach než předtím. Z toho všechno stresu se mi do očí nahrnuly slzy.

Yeosang se jenom pohrdavě uchechtl.
„Ale ale, budeme plakat?“ zasmál se. Bylo na něm vidět, že si to vážně užívá.
Natáhl ke mě ruku, jako by mi chtěl setřít slzy, ale místo toho mě prudkým pohybem chytil za lem mého trička a přitáhl si mě blíž k sobě. Byl jsem u něj tak blízko, že jsem cítil jeho dech na mé kůži.

„Teď mě poslouchej, ty nicko.“ zašeptal mi do ucha.
„Postarám se o to, aby tě Younghyun vyhodil z tohohle bytu, to mně teda věř.“ na chvíli se odmlčel a potom pokračoval.
„A pokud jenom cekneš o tom, co se tady mezi náma stalo, tak si to z tebou vyřídím a nebude to příjemný. Rozhodně ne pro tebe.“

+++

eyoo lidii, po hodně hodně hodně hODnĚ dlouhé době tady zase máte další část ^^

vážně se omlouvám, že mi to tak trvalo. chtěla jsem si o prázdninách od psaní trochu odpočinout, navíc se mi do toho ani nijak moc nechtělo. hlavně se mě ani moc nechtěla psát tahle povídka bc jsem teď zrovna extrémně happy a nechci si kazit náladu. jakože tahle story sice není úplně nijak extra depresivní, ale není to ani nějaká cute uwu happy love story takže asi tak.
doufám ale, že vás to od čtení neodradilo a že mě budete i dál podporovat, jako jste to dělali doteď.

jinak, srry za chyby lol píšu to o půl dvanácté v noci a jsem tired af takže to zkontroluju asi až zítra xdd

Vaše Kačii :**