who are you // jaehyungparkian

[ สิบเก้า ]

* „Tak se zase setkáváme, Jaehyungie." uslyšel jsem šepot u mého ucha. *

Chtěl jsem křičet, kopat nohama, utéct, ale ani jedno jsem nemohl. Byl jsem úplně bezmocný. Z očí se mi začaly valit slzy. Už jsem znovu nechtěl. Už jsem nechtěl být znovu připoutaný ve sklepě a zažívat to, co jsem zažíval do doby, dokud jsem od Woosunga neutekl. Ale vypadalo to, že přesně to je můj osud.

Znovu, stejně jako když mě poprvé unesl, jsem ucítil, jak mi zavazuje šátek přes oči a svazuje ruce za zády. Potom už jsem jen vnímal, jak mě táhne dál do uličky ke svému autu. Stejně jako minule mě hodil na zadní sedadlo.

Byl jsem zase ztracený. Neměl jsem nikoho, kdo by mě hledal.
Přesně jsem věděl, kam mě Woosung veze a co se mnou udělá. Všechno se bude zase opakovat. Zase budu vystavený té zimě a hladu v jeho sklepě.
Při té představě jsem začal být zase hysterický, začal jsem vzlykat a prudkými pohyby zkusil vysvobodit své ruce ze sevření pout. To se mi ale samozřejmě nepovedlo.

„O nic se už nepokoušej, Jae." ozval se z předního sedadla Woosungův hlas.
„Tentokrát mi už neutečeš, to mi věř." z jeho hlasu byl slyšet výsměch. Užíval si to. Užíval si moji bezmoc. Užíval si, že jsem nemohl dělat prakticky nic. Byl jsem jenom jeho.

Hned jak jeho auto zastavilo, vytáhl mě ven a všechno se zase opakovalo. Už jsem se ani nesnažil bránit, stejně by to to bylo zbytečné. Moje mysl se propadla do temnoty a já se Woosungovi stoprocentně poddal. Ztratil jsem chuť bojovat o svůj život, protože jsem už neměl pro co žít. Nikoho jsem už neměl. Wonpil a Dowoon si určitě myslí, že už mě nikdy neuvidí a Younghyun...ten mě teď musí nenávidět, ikdyž jsem nic neudělal. Musel to být někdo jiný, kdo chtěl, aby mě Younghyun vyhodil. Někdo, kdo mě neměl rád a to mohl být jenom jediný člověk- Yeosang. Ale to jsem nikomu nemohl dokázat a navíc už je teď stejně pozdě.

Woosung mě zase dovedl do jeho domu a následně do sklepa. Všechno bylo stejné jako minule. Mým tělem opět otřásl chlad a do nosu mě udeřil zatuchlý pach. Cítil jsem, jak se mi začaly třást ruce a mé nohy začaly vypovídat službu. Z očí mi zase vyteklo několik slz. Nejspíš bych začal brečet více, ale už mi žádné další slzy nezbyly.

„Tak co, Jae, jsi šťastný, že jsi zase doma?“ Woosung přiblížil své rty k mému uchu a toto mi do něj zašeptal. Následně jemně skousl můj ušní lalůček a tiše se zasmál.

„Radši mě zabij, než tohle...prosím...“ zašeptal jsem mezi tichými vzlyky.
„J-já už nechci, Woosungu...“ tiše jsem doufal, že opravdu udělá o co jsem ho požádal. Že ze světa vymaže moji bezcennou existenci a zároveň mě tím vysvobodí z tohoto utrpení. Ale doufat v něco takové bylo naivní.

Woosung se znovu zasmál a pohladil mě po tváři. Jeho dech jsem znovu ucítil na svém zátylku.
„Když bych tě chtěl zabít, lásko, tak to udělám už dávno.“ zašeptal a rukama mě objal okolo pasu. Tenhle dotek jsem dřív tolik miloval. Hlavně od něj. Ale teď už ne. Teď se mi hnusil skoro stejným způsobem, jakým se mi hnusil Woosung.
„Ale neboj, miláčku, nic se ti tady nestane. Budeme spolu už navždycky.“ dodal a odtáhl se ode mě. Svýma rukama, kterýma mě ještě před chvílí objímal, uchopil ty moje a zády mě přirazil ke zdi. Následně mě shodil na studenou zem a ruce mi zvedl nad hlavu. Znovu jsem na svých zápěstích ucítil ledové okovy. To už jsem to nevydržel a můj šátek začaly znovu smáčet vodopády slané vody z mých očí.

„Ale notak, Jaehyungie, přece mi tady nebudeš brečet jako malá děvka.“ řekl směrem ke mě můj věznitel a následně mi na tváři přistála jeho dlaň. Vykřikl jsem bolestí, ale Woosung mě rychle umlčel svými rty, které přitiskl na ty moje. Další věc, kterou jsem od něj dřív miloval. Teď jsem ale uhnul hlavou, abych jeho rty z těch svých setřásl. Kvůli tomu jsem ale schytal další facku, tentokrát na druhou tvář. Následně jsem ucítil, že mi Woosung nacpal do pusy kus ne zrovna hezky zapáchající látky.

„Nicky jako ty nemají právo brečet, ani křičet.“ řekl Woosung hrubě a vstal. Potom už jsem jenom uslyšel jeho vzdalující se kroky a zvuk otevírajících se těžkých dveří do sklepa. Jenom co odešel, začal jsem plakat znovu, dokud mi opět nedošly slzy. Potom už jsem jenom naprázdno vzlykal a vzlykal, dokud jsem vyčerpáním neusnul.

+++

lidii, tímhle asi nekončí moje pauza, kterou jsem si chtěla dát, ale chytla mě teď nějaká insporace, tak tady máte další kapitolu. tentokrát je trošku nudná, ale snad to nevadí nuu ^^

Vaše Kačii :**