who are you // jaehyungparkian

[ สาม ]

* „J-jae.” řekl. „M-můžete mi říkat Jae.” *
„Dobře... Jae... A nevykej mi už, klidně mi můžeš tykat.” usmál jsem se na něj nejvíc mile, jak jsem to jen uměl.

Jenom pokýval hlavou, zase mi nic neřekl. Proletěla mi hlavou otázka, jak často vlastně mluví. Protože mě osobně se zdálo, že skoro vůbec.

„Uhh to je jedno, radši už toho pro dnešek necháme, pojď za mnou, ustelu ti postel.” pobídl jsem ho s povzdechem. Trochu už mě iritovalo, že si s ním nemůžu o ničem popovídat. Pořád mezi námi vládlo to trapné ticho a upřímně už mi začínalo slušně lézt na nervy.

Zase jenom přikývl, vstal z gauče a následoval mě do malého pokoje pro hosty, který jsem si v bytě zařídil, kdyby u mě někdo potřeboval přespat nebo tak. Jediná menší postel, která byla uprostřed pokoje, byla už ustlaná, takže jsem se s tím aspoň nemusel otravovat.

„Tady budeš spát, dobře?” znovu jsem na své tváři vykouzlil úsměv a otevřel mu dveře do pokoje, aby mohl vstoupit dovnitř. On tak učinil a chvíli se zase jenom tak rozhlížel po pokoji.

„No nic, asi tě tady nechám samotného, ať si to tady můžeš pořádně prohlédnout.” zasmál jsem se nad jeho reakcí.
„Já budu spát v pokoji hned vedle, když bys něco potřeboval.” dodal jsem ještě předtím, než jsem z pokoje odešel a zavřel za sebou dveře. Bylo už hodně pozdě, takže jsem se opravdu těšil, až si lehnu.

~

Nevím kolik času uplynulo od doby, co jsem šel spát, ale hádám že ne moc, jelikož jsem se pořád cítil dost unavený, když jsem se probudil. Nebo respektive, když mě něco probudilo.

Byly to zvuky přicházející z vedlejšího pokoje. Ani nevím jak bych to popsal, asi něco jako vyděšený křik?
Rychle jsem se zvedl z postele a šel se podívat, co se děje.

Ještě rozespale jsem přešel ke dveřím svého pokoje, vyšel na chodbu a otevřel dveře pokoje pro hosty. Venku už pomalu svítalo, takže jsem mohl vidět postavu blonďáčka v posteli, čelo měl celé spocené a něco ze spaní křičel.

„N-ne!! Už dost!” zachytil jsem nějaké útržky toho co řekl.

Nevěděl jsem co dělat, jediné co mě napadlo bylo vzbudit ho. Proto jsem k němu popošel a chytil ho za ramena.

„Hey, Jae, probuď se!” šeptl jsem a pořádně s ním zatřásl. On ale ne a ne se probudit. Proto jsem musel stejný čin opakovat ještě několikrát, než se Jae konečně probudil a podíval se na mě svýma očima plnýma slz.

„Klid, byl to jenom sen.” pokusil jsem se ho nějak uklidnit a přitáhl si jeho roztřesené tělo do objetí.

„N-ne, to nebyl.” fňukl mi do trička, když se trošku uklidnil.

„Ale byl, buď v kliduu.” začal jsem ho jemně hladit po zádech, aby se zklidnil a přestal plakat.

„Ne nebyl.” přesvědčoval mě dál.

„Hele mám s tebou do rána zůstat?” zeptal jsem se ho. Bylo mi jasné, že to říká jenom proto, že se mu zdálo něco vážně hrozného a je z toho ještě celý vyklepaný.
On se ode mě odtáhl a s očima ještě zarudlýma od slz přikývl.

„Tak radši pojď za mnou do pokoje, mám tam větší postel.”

U sebe v pokoji jsem ho přikryl svojí vlastní peřinou a sám si ze skříňky vedle postele vytáhl nějakou deku. Sám jsem byl udivený z toho, jak moc velkou oběť jsem kvůli němu byl schopen udělat. Nechám si zabrat polovinu postele a ještě svoji peřinu. Ale upřímně mi to nějak nevadilo, přece jenom, vzal jsem si ho k sobě z vlastní vůle.

Každopádně, lehl jsem si tedy na druhou stranu postele než byl on a zakryl se dekou, která byla naštěstí skoro stejně teplá jako peřina, takže jsem se nemusel bát, že by mi byla zima.
„Dobrou noc.” zamuml jsem, než jsem usnul.

+++

tahle kapitola je dost krátká a nic moc se tam nestalo, ale tak snad vám to nevadí haha

jinak, jsem teď dost závislá na dance dance od day6, ta písnička je dokonalost omgg xd

Vaše Kačii :**