who are you // jaehyungparkian

[ สิบสาม ]

Každým dnem jsem byl více na dně. Jak psychicky, tak i fyzicky.
Moje únava už byla neúnosná, bolest a pálení na mých pořezaných rukách a tvářích bylo snad ještě horší a můj a můj psychický stav byl hluboko pod bodem mrazu.
Woosung mě sem tam sundal pouta, abych mohl jít na wc, ale to bylo opravdu výjimečně a ta chvíle bez spoutaných rukou rozhodně nestačila na to, abych se mohl dostatečně uvolnit.

Každý den, kdy za mnou přišel, prosil jsem ho, aby mě už alespoň zabil, když mě nenechá jít. Ať ukončí moje trápení. Ale on mě samozřejmě neposlouchal.
Podle všeho mu bylo úplně jedno, jak se cítím. Měl mě tady jako svoji trofej. Jako věc, se kterou si mohl dělat cokoliv co se mu zlíbilo a tím jak mi ubližoval, si to dokazoval. Byl jako dítě, které si šikanou dokazuje přesilu nad svými vrstevníky.

Chyběla mi jeho stránka, kterou mi ukazoval na začátku našeho vztahu. Chyběl mi ten milý Woosungie, který by pro mě udělal cokoliv. Nejradši bych vrátil čas do té doby, kdy jsme byli spolu. Nikdy bych neudělal stejnou chybu, nikdy bych se s ním nerozešel. Možná bych byl v nešťastném vztahu, ale taky bych se třeba nedostal do situace, ve které jsem teď.

To, co jsem zažíval, byla vážně hrůza. Doufal jsem, že je to jen zlý sen, ze kterého mě náhle někdo probudí a já budu volný. To se ale samozřejmě nestalo.
Chtěl jsem umřít. Snad poprvé v životě jsem chtěl umřít. Byl bych už dávno spáchal sebevraždu, ale neměl jsem jak.

Jednou ale, když jsem zase bezmocně seděl na zemi a jen poslouchal kroky, které se ozývaly na schodech mířících za mnou, mě něco napadlo.
Dostal jsem nápad, jak bych se teoreticky mohl dostat ven. Bylo to pro mě jako osvobození, ten náhlý nápad, který mi zničehonic prolétl myslí.
Moje nálada se o malý kousíček zvedla a já se nemohl dočkat, až svůj plán budu moci provést. Přece jenom, neměl jsem co ztratit. Už tak jsem byl v dost mizerné situaci a horší už to nejspíš být nemohlo.
Buď se mi to povede nebo ne. Když ano, bude to fajn, když ne a on mě zabije, nebudu už alespoň muset zažívat tohle peklo. A když mě nezabije a zavře mě zpátky sem, nebudu na tom hůř než doteď.

Možnost provést můj plán se mi naskytla dřív, než jsem vůbec čekal.
Hned další den, když už jsem ho měl docela dobře promyšlený, za mnou totiž Woosung přišel s tím, že mohu jít na wc.

Sundal mi pouta z rukou a pomohl mi vstát. Teda, spíš mě surově vytáhl na nohy a poslepu mě vedl tmavou chodbou až k místnosti kde bylo wc. Když mě strčil dovnitř, mohl jsem si podle instrukcí, které už jsem znal, sundat šátek z očí.

Místnost už jsem dobře znal. Kromě záchodu tam bylo spoustu jiných věcí, jako košťata, mopy a pár železných tyčí, kterých význam jsem úplně nepochopil.

Ztěžka jsem se sehnul k zemi a vzal do rukou právě jednu z oněch kovových tyčí. Byla docela těžká, ale ne dost na to, abych jí neuzvednul. A rozhodně by stačila na to, aby člověka po správně mířené ráně alespoň na pár minut spolehlivě uspala.
A právě tato správně mířená rána tvořila hlavní součást mého plánu.

Zhluboka jsem se nadechl. Byl jsem nervózní, ale věděl jsem, že jiná cesta ven není. Musel jsem to udělat.
Proto jsem se nadechl ještě jednou a potom otevřel dveře, co nejrychleji to šlo. Moje tělo mě bolelo, ale myšlenka na svobodu mi dodávala sílu.

Woosung se ani nestačil vzpamatovat a kovová tyč mu přistála na tváři. Uslyšel jsem ošklivý zvuk prásknutí kostí, ale neměl jsem čas se tím zaobírat.

Rychle jsem odhodil tyč, aby mě nezdržovala a utíkal chodbou zpátky. Naštěstí tu byla jen jedna, takže jsem se nemohl splést.

Po chvilce jsem dorazil do místnosti, ve které jsem byl s největší pravděpodobností připoutaný. Na chvilku jsem se musel zastavit, protože jsem i po tak krátké vzdálenosti byl dost zadýchaný, ale hned jak se mi trochu ulevilo, znovu jsem se rozběhl, tentokrát směrem ke dveřím.
Za dveřmi, jak jsem očekával, byly schody nahoru. Už jsem byl skoro volný.

Ten úžasný pocit svobody ovšem netrval dlouho.
Hned jak jsem vyběhl nahoru po schodech a zatáhl za kliku vchodových dveří, zjistil jsem, že jsou zamčené.

Sakra!
Zaklel jsem si sám pro sebe. Tohle byl malér. Ještě nikdy jsem se necítil tak ztracený jako teď. Ani připoutaný dole ve sklepě, protože tam jsem nebyl tak blízko svobodě.

Pokusil jsem se několikrát co nejsilněji kopnout do dveří a vyrazit je, ale na něco takového bych neměl dost síly, ani kdybych nebyl v tak zuboženém stavu jako teď.

Tohle vypadalo bledě. Několik minut jsem se snažil ve zbytku domu najít klíč nebo něco, ale bez úspěchu. Už jsem přestával věřit, že se odsud vůbec kdy dostanu.
Navíc jsem ještě ke všemu zaslechl Woosungovy kroky přicházející zezdola.

Už jsem ho slyšel, jak jeho boty ztěžka dopadají na schody vedoucí za mnou.
Rychle jsem se rozhlédl kolem. Bylo tu jedno jediné okno, které nevypadalo, že by bylo z nějakého kvalitního materiálu. Napadla mě poslední možnost, rozbít jej.

Vzal jsem si tedy z pohovky, která v domě byla, nějaký kus oblečení a obmotal si jej kolem mé ruky, aby mi střepy z okna neublížily a rozběhl se naproti oknu.
Těsně před tím, než se moje tělo setkalo se sklem, zavřel jsem oči a doufal, že to nějak přežiju.

Pár setin poté jsem ucítil tvrdý náraz, pronikavou bolest a zaslechl zvuk rozbíjejícího se skla.

Když jsem otevřel oči, ležel se celý zakrvácený venku před domem.
Všechno mě bolelo, ale i přesto jsem se zvedl. Musel jsem se opřít o stěnu domu, abych se udržel na nohách.

„Okamžitě se vrať, ty prokletá děvko!“ zaslechl jsem ale z nitra domu sípajícího Woosunga a to mě donutilo odstrčit svoje tělo od tmavé omítky a odbelhat se někam do nitra lesa.

Stále jsem ale za sebou slyšel Woosungův hlas.
Ohlédl jsem se, abych uviděl mého bývalého přítele, celého od krve, jak se mě snaží dohnat.
V rámci možností jsem a začal zrychlovat a kličkovat mezi stromy.

Zanedlouho jsem narazil na silnici. Přeběhl jsem ji na druhou stranu a začal rychle oddechovat. Hned vedle silnice jsem padl na kolena. Téměř jsem omdléval vyčerpáním.
Bylo mi jasné, že mě takto Woosung dožene, ale neměl jsem už sílu zvednout se a běžet dál.

Než jsem ale měl možnost déle nad tik přemýšlet, zahlédl jsem reflektory auta...

end of flashback

+++

takže zlatíčka, dospěla jsem k názoru že jsem už mega dlouho nic nenapsala, takže tady máte další kapitolu, yaay ^^

doufám že už jste to nepřestali číst lolol xd

Vaše Kačii :**