who are you // jaehyungparkian

[ ยี่สิบสาม ]

Nějakou dobu jsem se jen ztěžka potácel a snažil se v té neproniknutelné tmě najít vstup do sklepa, což se mi nakonec i povedlo. Ne ale způsobem, jakým jsem si představoval. Šlápl jsem totiž omylem na kraj jednoho schodu, neudržel jsem rovnováhou a skutálel se po strmém schodišti dolů a zastavily mě až bytelné dveře pod ním. Naštěstí se mi nic moc nestalo, ale dobře se mi také nevstávalo. Byl jsem úplně vyřízený a vyčerpaný, všude po těle jsem cítil kapičky své vlastní krve a hlava mi třeštila a motala se mi tak, že jsem se divil, že se vůbec udržím na nohou. Ale teď jsem to už nemohl vzdát. Jae, kterého ode mě dělily už jenom tyhle dveře, mě potřeboval a já cítil zodpovědnost. Cítil jsem, že mu musím pomoci, hlavně po tom, co jsem jej falešně obvinil z něčeho, co neudělal.
Nahmatal jsem tedy svazeček klíčů, který jsem měl až doteď v kapse mých riflí a když jsem našel ten správný, vstoupil jsem dovnitř.

jae

Spal jsem. Ano, opravdu jsem spal, i přesto, v jak nepohodlné pozici jsem se nacházel. Vzbudilo mě až chřestění klíčů v zámku, které se znenadání ozvalo a mě ztuhly snad všechny svaly v těle. Nechtěl jsem, aby za mnou zase šel. Jediné, co jsem už chtěl, bylo zemřít. Zemřít a už nikdy nemuset zažívat tohle utrpení. Proč zrovna já? Mohl si najít kohokoliv, ale ono to muselo padnout na mě. Byl jsem prostě moc naivní na to, abych řekl ne. Nikdy jsem to neuměl, neuměl jsem lidem odporovat, nebo se bránit a kvůli tomu jsem skončil tady.

Po několika sekundách, po které jsem slyšel pořád jenom to chrastění klíčů v zámku, se dveře konečně otevřely a já už čekal na nejhorší, když vtom se ozval hlas, který jsem nečekal. Hlas, kterému jsem nemohl uvěřit, že slyším. Jakoby se mi to jenom zdálo. Byl to Younghyunův hlas.

„Panebože, Jae, co ti to udělal?“ řekl, přičemž v tom hlase bylo slyšet tolik starosti a něhy, jakou jsem po celou dobu mojí existence nezažil a potom už jsem jenom slyšel rychlé kroky, jak se ke mě přibližují a těsně přede mnou zastavují.
„Neboj se, dostanu tě z toho.“ dodal a já znovu zaslechl chrastění klíčů, jak Younghyun otevíral železné okovy, které mi držely mé ruce u zdi. Když svoji práci dokončil a moje ruce byly konečně zase volné, nezmohl jsem se na nic a pouze bezmocně spadl na zem, neschopný pohybu. Cítil jsem jen, jak se moje ruce opět prokrvují a vrací se k životu a potom také další ruce, ty Younghyunovy, jak se ke mě jemně sklánějí, rozvazují mi šátek na mých očích a pomáhají mi se posadit. Konečně jsem mohl zase normálně otevřít oči. Bylo to tak uvolňující. I přes tu tmu jsem rozpoznal Younghyunovu siluetu a jeho krásné oči, jak se dívají do těch mých.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě starostlivě a pohladil mě po vlasech. Tentokrát mi ani nevadily jeho doteky. Ani jsem sebou neškubnul. Cítil jsem se po dlouhé době opět v bezpečí.

„M-myslím, že asi ano.“ sklopil jsem pohled na zem. Teď už jsem byl v pořádku. Teď už ano, když u mě byl. Věděl jsem, že na mě byl před mým únosem naštvaný, ale teď z něj byla cítit starost o mě. Něco, co jsem nikdy nepocítil. A právě proto jsem se s ním cítil tak dobře.

„A můžeš chodit? Musíme se odsud dostat dřív, než se probere.“ řekl trochu naléhavě, čímž mi naznačil, že teď není čas na dlouhé vysedávání na zemi a nabírání sil.

„S-snad.“ řekl jsem a pokusil se s jeho pomocí zvednout, naštěstí úspěšně. Nemohl jsem chodit nějak moc rychle, vzhledem k tomu, že moje nohy byly úplně ztuhlé, ale nějak to šlo. Společně jsme se vydrápali po schodech nahoru a potom už jen zamířili ven z toho nechutného domu. Konečně. Konečně jsem to hrozné místo plné mých vzpomínek na to utrpení mohl opustit. Bylo to moje jediné přání od doby, co jsem se sem dostal a to se mi teď splnilo. Byl jsem volný. A co lepšího, byl jsem s ním. S někým, komu na mě záleželo na tolik, že se mě i po naší hádce rozhodl jet hledat.

Postupně jsme se dobelhali až k Younghyunovu autu, které stálo na konci cesty, co k domu vedla a za nějakou dobu poté jsme už byli na cestě domů.

„Omlouvám se.“ řekl zničehonic Younghyun, jen co dokončil telefonát s policií, které oznámil přesný popis a místo, kde se Woosung nacházel.
„Omlouvám se, že jsem ti nevěřil. Ty drogy v tom pokoji nebyly tvoje, že?“

Na chvilku jsem se zarazil. Vzpomněl jsem si na všechno, co se ten den stalo, jak mě Younghyun vyhodil z domu a jak mě Woosung unsel. Do očí se mi nahrnuly slzy a já se nezmohl na nic než na mírné zakroucení hlavou.

„Čí tedy..?“

„Y-yeosangovy. Vyhrožoval mi.“

„Proč jsi mi to neřekl?“

„Bál jsem se. A navíc bys mi stejně nevěřil.“

„Ale takhle jsem věřil nesprávnýmu člověku.“ na chvilku odlepil pohled od vozovky a na kratičký moment se mi zahleděl do očí. I ten kratičký moment mi stačil na to, abych sklopil pohled na svůj klín. Jako by mě ten přímý pohled do očí donutil cítit se provinile.

„Kdybych to býval věděl, nic z tohohle by se nestalo.“ povzdechl si Younghyun a obrátil se zpátky dopředu.

„Neviň se z toho, nebyla to tvoje vina.“ odpověděl jsem. Byla to téměř první věta, kterou jsem pronesl, aniž bych se zadrhnul nebo znejistěl.
„Byl to Yeosang. To on za to může. Tak jako ty by v takové situaci zareagoval každý.“ možná jsem neznejistěl proto, že tímto jsem si byl stoprocentně jistý.

***

hiii ^^
jsem zas v náladě na psaní takžee tady máte další část owo

Vaše Kačii :**