who are you // jaehyungparkian

[ สอง​ ]

Celou cestu jsem s ním nepromluvil. Nevěděl jsem, o čem mám mluvit, nebo jak vůbec začít konverzaci, ani jsem nevěděl, jestli je na to vůbec vhodná doba, když se pořád jenom vyděšeně třepe a rozhlíží se kolem sebe.

Proto jsem se na něj jenom chvilkami kouknul do zpětného zrcátka, abych věděl, že je aspoň jakž takž v pohodě a dál jsem ho nějak neřešil. V autě kvůli tomu sice vládla celkem trapná a divná atmosféra, ale mě osobně to bylo celkem jedno.

Každopádně, jeho přítomnost jsem musel začít řešit, až když jsem zaparkoval autem u svého domu.

„Tak jsme tady.” pronesl jsem do ještě více nepříjemného ticha, které v autě zavládlo po tom, co jsem vypnul motor.
„Mám ti pomoct vystoupit, nebo to zvládneš sám?” optal jsem se, ale on mi opět neodpověděl. Ani nepřikývnul, nic, jenom začal sám vylézat z auta.

„Tak asi sám.” zamumlal jsem si pro sebe a vystoupil na parkoviště. Počkal jsem, až se z auta dostane i on a potom jsem mu pomohl dojít ke vchodu do domu. Odemkl jsem a oba jsme vešli dovnitř.

Bydlel jsem v bytovém domě, v bytě v nejvyšším patře, takže jsem po vstupu dovnitř musel přivolat výtah, abychom nemuseli až nahoru pěšky. Blonďatý se celou cestu výtahem vystrašeně rozhlížel okolo, jako by se bál, že mu knoflíky s čísly pater- nebo po případě jeho vlastní odraz v zrcadle, které ve výtahu bylo- snad nějak ublíží.

No každopádně, po několika minutách strávených ve výtahu jsme se konečně ocitli před mým bytem. Opět jsem vytáhl z kapsy klíče, abych mohl otevřít a poté ho pustil, aby dovnitř vešel jako první.

Nejdříve vypadal trochu zmateně, ale nakonec do bytu opravdu vstoupil, i když se tvářil trochu nedůvěřivě.

„Tady si vyzuj boty.” řekl jsem mu v předsíni. Nechtěl jsem mít po celém bytě stopy od jeho špinavých bot, už dost na to, že od nich mám špinavé celé zadní sedadlo v autě.

Zase od něho nepřišla žádná odezva, jenom se začal bez jakékoliv změny výrazu v jeho obličeji vyzouvat. Jakmile měl boty dole, pečlivě je srovnal k botníku a tázavě se na mě podíval, jako by ode mě chtěl vědět, co má dělat dál.

„Počkej chvilku, jenom se převleču a potom najdu nějaké oblečení tobě, v tomhle nemůžeš zůstat.” s touto větou jsem si znechuceně prohlédl jeho potrhané špinavé oblečení. V tomto jsem ho opravdu nemohl nechat.

Potom jsem přešel do obývacího pokoje, kde jsem rozsvítil, abych mohl najít své oblečení na doma, které se skládalo z jednoduchých tepláků a dlouhého volného černého trička. Oblékl jsem si to na sebe a vrátil se za tím chlapcem zpět do předsíně.

„Dřív, než ti dám nějaké svoje oblečení, se musíš osprchovat.” řekl jsem po chvilce přemýšlení, co s ním udělat nejdřív.
„Pojď za mnou.” pobídl jsem ho s mírným úsměvem, abych si aspoň trochu získal jeho důvěru a dovedl ho ke své koupelně.

„Tady to je, až budeš osprchovaný, zavolej na mě a já ti donesu oblečení.” řekl jsem mu, i když jsem věděl, že na mě beztak sám od sebe nezávolá.

„A-a j-jak vám mám říkat?” tahle věta potichu opustila jeho ústa a já nevěřil svým uším. Opravdu na mě právě promluvil?

„B-” už jsem chtěl říct svoje anglické jméno, ale potom jsem si uvědomil, jak moc ho nemám rád.
„Říkej mi Younghyun.” opravil jsem se tedy ihned a znovu se pousmál.

On už ale nic jiného neřekl, otočil se ke mě zády a zavřel se v koupelně. Nechal jsem ho tedy, ať se v klidu osprchuje a sám šel hledat do své skříně něco, co by mu teoreticky mohlo být. Byl sice o něco vyšší než já, ale byl celekm vyhublý, takže by nejspíš nemusel být až takový problém na něj něco najít.

Nakonec jsem pro něj vybral jedno z mých starších bílých triček, nějaké boxerky a jednoduché černé tepláky, které mi byly trochu delší, což znamená, že jemu by měly být dobře.
Vzal jsem ty věci, vydal se ke dveřím koupelny a zaklepal jsem na ně.

„Už jsi hotový?” optal jsem se ho, abych mu tam jenom tak nevlezl. V tu chvíli jsem uslyšel, jak vypnul tekoucí vodu. Nějakou chvíli bylo ticho a poté jsem zaslechl jak řekl tiché 'ano'. Já to bral jako souhlas k tomu, že mohu vstoupit dovnitř.

Otevřel jsem dveře s tím, že mu jenom předám oblečení, ale místo toho jsem jenom zůstal ohromeně stát ve dveřích.

Ten kluk vůbec nevypadal jako ten člověk, kterého jsem nabral před pár hodinami u silnice. Stál přede mnou ve vaně jenom s ručníkem obmotaným kolem jeho štíhlého pasu, kapky vody mu ještě stékaly po hrudníku a mokré, nově umyté vlasy, mu padaly do obličeje. V neposlední řadě taky už neměl ty své kulaté brýle, které byly položené na pračce vedle vany, takže byly vidět jeho čokoládově hnědé oči.

Nějakou dobu jsem na něho jen beze slov zíral, až jsem si uvědomil, že se nejspíš musí cítit dost trapně a pohled jsem od něj odtrhnul.
„Tady máš to oblečení. V klidu si to tady obleč, já na tebe počkám venku.” řekl jsem mu a položil mu věci na pračku vedle jeho brýlí. Poté jsem co nejrychleji opustil koupelnu.

~

Po celkem krátké době se dveře koupelny otevřely a vyšel z nich ten blonďatý chlapec. Moje oblečení mu sedělo, což byla pozitivní věc. Dokonce mu to i docela slušelo. Až moc na to, že to bylo jen jednoduché tričko a kalhoty.

Zavedl jsem ho do obýváku a pokynul mu, aby se posadil na gauč. Když tak učinil, posadil jsem se vedle něj. Měl jsem v plánu si s ním ještě trochu promluvit před tím, než půjdeme spát.

„Vypadáš unaveně, za chvilku půjdeme spát, neboj, ale nejdřív se tě chci na něco zeptat.”
Opět žádná reakce, jenom čekal, co řeknu dál. Respektive až mu položím první otázku.

„Já jsem ti řekl svoje jméno, ale pořád nevím, jak mám říkat tobě...” začal jsem větu.
„Takže... Jak se vlastně jmenuješ?” opravdu jsem to chtěl vědět, nechtěl jsem mu říkat pořád 'hey ty'.

Chvilku tam ještě jenom tak seděl a nic neříkal. Už jsem si myslel, že to z něho nedostanu, ale nakonec z jeho úst přece jenom vyšla další věta.
„J-jae.” řekl. „M-můžete mi říkat Jae.”

+++

ohh godd tohle je mega dlouhá kapitola!! má asi 1050 slov, jsem se normálně překonala haha

jinak doufám že se vám to pořád líbí :33

Vaše Kačii :**