who are you // jaehyungparkian

[ ยี่สิบ ]

younghyun

Od doby, co jsem Jaeho vyhodil z mého bytu uplynul už skoro měsíc. Mezitím jsem začal chodit s Yeosangem. Ve všem mě podporoval a byl mojí obrovskou oporou. Na Jaeho jsem od té doby už skoro zapomněl, až do jednoho dne, kdy se můj život znovu převrátil vzhůru nohama.

Bylo zrovna pondělí ráno a já byl na cestě domů ze školy. Normálně jsem šel po ulici se sluchátky v uších, ostatně jako každý všední den od doby, co jsem u sebe neměl Jaeho. Kvůli němu jsem nabral ve škole spoustu absencím a musel jsem to teď dohánět. Šel jsem po ulici zabraný do vlastních myšlenek a zaposlouchaný do jedné z písniček, která mi zrovna hrála, když v tom- ani nevím proč- můj pohled upoutala tmavá boční ulička. Byla to ulička jako každá jiná, plná smetí a špíny, nacházející se vedle přechodu, po kterém jsem měl přejít přímo ke svému domu, ale něco na ní přece jenom bylo zvláštní. Na zemi se totiž kromě hromady nedopalků od cigaret, pohozených obalů od různých sladkostí a nedopitých lahví soju povalovala také Jaeho taška s oblečením, které jsem mu koupil. Jae ale nikde okolo nebyl.

Nijak mě to nepřekvapovalo. Mohl teď chodit kdekoliv po městě a mě to mohlo být úplně jedno. Ale i přesto jsem po pohozené tašce hodil trochu smutný výraz. Potom jsem pohled pomalu odvrátil a po již dříve zmíněném přechodu přešel na druhou stranu ulice. Otevřel jsem dveře a vydal se do svého bytu.

Zbytek dne jsem chtěl strávit učením, ale od doby, co jsem přišel do bytu a zjistil, že z mého okna je vidět přesně do té uličky, kde jsem viděl Jaeho věci, nemohl jsem od něj odvrátit pohled. Ani nevím proč, Jae mě přece zklamal a já už ho nikdy nechtěl vidět, ale někde v hloubi duše jsem chtěl počkat u okna dokud se nevrátí.

Strávil jsem koukáním z okna několik hodin, až do setmění. Když padla tma, docela jsem se tomu podivil. Čas mi utíkal hrozně rychle a já si doteď neuvědomoval, kolik času jsem tady vlastně strávil. Ale co mě udivilo ještě víc bylo, že jsem byl méně nervózní z toho, že jsem se nenaučil na zítřejší písemku než z toho, že se Jae ještě nevrátil. Začal jsem si dělat starosti. Přece jenom jsem si k němu vybudoval jisté pouto a bylo opravdu těžké se ho zbavit.

Když jsem odvrátil pohled od okna, bylo tak devět večer. Musel jsem od okna odejít hlavně kvůli tomu, že jsem měl hlad. Zašel jsem si tedy do kuchyně udělat rychlou večeři, kterou tvořil chleba s lososovou pomazánkou a s jídlem na talířku jsem se přemístil opět k oknu.

Jae se nevrátil ani do půl jedné v noci. Ani při ranní cestě do školy jsem si ho nevšiml a dokonce ani když jsem se odpoledne vracel domů. Ani večer toho dne jsem ho nespatřil a ani další dva dny potom. Když jsem ve čtvrtek večer během návratu z fotbalového tréninku, který jsem začal přednedávnem navštěvovat, nahlédl do uličky a zase Jaeho nespatřil, přišlo mi to opravdu podezřelé. Mohl sice odejít někam jinam, ale přišlo mi divné, že by tady nechal všechny svoje věci.

Každopádně, místo Jaeho jsem dneska potkal někoho jiného. Po chvilce jsem se totiž všiml muže v otrhaném nevkusném oblečení, který vyšel z nitra uličky. Přišel až k Jaeho tašce s oblečením a začal se v ní přehrabovat.

„Hey, co to děláte?“ zeptal jsem se ho celkem stroze a on ke mě obrátil svůj pohled.

„To už je zakázaný i brát si vyhozený oblečení?" zeptal se nevrle a hodil po mě výraz, který v sobě skrýval zmatení a možná náznak vzteku.

„Vyhozený? Co když třeba patří někomu jinému?“ to co jsem teď vypustil z pusy byla hloupost a já si to plně uvědomoval. Kdo by vyhazoval své oblečení do boční uličky že? Ale napadlo mě, že bych z toho chlapa mohl něco dostat o Jaem.

„Blbost.“ odpověděl mírně pobouřeně muž.
„Viděl jsem, jak ten, co sem s tím oblečením přišel, odjel před několika týdnama s nějakým klukem a doteď se nevrátil.“ na chvíli se odmlčel.
„Ale to vám teda povím, netuším jak mohl někdo, kdo má za známýho někoho s takovým fárem, skončit na ulici.“

„Počkat, odjel? S kým?“

„Já nevím, bylo to v noci a zahlíd jsem to jenom z dálky. Mohl být tak ve vašem věku a odjel s ním dost luxusním autem. Záleží na tom? To oblečení tady nechal, tak si ho můžu vzít.“

„J-joo, jasně, pardon.“ řekl jsem rychle a odešel zpátky ke svému domu. Ten kluk mohl být jedině Woosung. Kdo jiný by mohl Jaeho odvést. Myslel jsem si, že je mi Jae už jedno, ale v situaci jako tato jsem začal mírně panikařit. Nechtěl jsem mít už nic společného s tím drogově závislým klukem, ale srdce mi říkalo, že bych mu měl pomoct.
Bylo sice možné, že byl celý ten jeho příběh s Woosungem vymyšlený a teď ho odvezl někdo z jeho dalších drogově závislých kamarádů, ale v tuto chvíli srdce vítězilo nad zdravým rozumem. Zaběhl jsem si pro klíčky od auta a vyrazil tam, kde jsem ho prvně našel. Bylo totiž dost možné, že ho Woosung odvezl opět právě tam.

+++
hahh tohle je velký zvrat! brian se konečně probudil a jede jaeho zachránit!!

btw yay
jsem zase tady uwu
yo girl se vrací ^~^

Vaše Kačii :**