who are you // jaehyungparkian

[ ยี่สิบสี่ ]

Když jsme dorazili k Younghyunovi domů, začínalo už pomalu svítat a až v tu chvíli jsem si začal uvědomovat, jak moc unavený vlastně jsem. Když jsme utíkali, věděl jsem, že jsem vyčerpaný, ale neměl jsem možnost nad tím uvažovat. Až teď na mě veškerá ta únava dolehla naplno. Ale nějak jsem to nevnímal. Byl jsem hlavně rád, že si můžu konečně zase sednout do měkké sedačky v Younghyunově obývacím pokoji a hlavně že můžu být zase s ním. Za celou tu dobu, co mi tak neskutečně moc pomáhal, jsem si k němu vypěstoval jakousi zvláštní náklonnost, kterou jsem nedokázal žádným způsobem popsat.

„Chceš se třeba ještě na něco podívat, nebo půjdeme rovnou spinkat, hmm??" z myšlenek mě vyrušil Younghyunův hlas, který zněl klidně a vyrovnaně, jako bychom právě před několika málo hodinami neutekli z domu mého psychopatického ex přítele.
„A-asi možná to první." odpověděl jsem trochu nesměle a čekal, až si ke mě sedne. Opravdu jsem byl hrozně unavený, ale chtěl jsem si času s ním užít co nejvíce. Jedině s ním jsem se totiž cítil v bezpečí. Když se vedle mě konečně posadil, položil jsem si hlavu na jeho hrudník a on mě začal jemně hladit ve vlasech, zatímco druhou rukou nahmatal ovladač a zapnul televizi. Poprvé po dlouhé době jsem se zase cítil dobře. Až moc. A doufal jsem, že se už nic nepokazí.

„Vnímáš to vůbec?" zasmál se Younghyun a kouknul na mě. Nejspíš si všimnul mého zamyšleného výrazu a proto se ptal.
„J-joo, jasně." trochu nervózně jsem se zasmál. Pravdou bylo, že jsem film v televizi nějak moc nevnímal. Jenom jsem si užíval tuhle chvíli.
Moje oči se na okamžik opět setkaly s těma jeho a to mě nějak donutilo zvednout hlavu z Younghyunova hrudníku a přitom neodlepit svoje oči od jeho.

younghyun

Jemně jsem vzal mezi svůj palec a ukazováček Jaeho bradu a kousek se k němu přiblížil. Trochu sebou cukl, nejspíš byl totiž ještě trochu vystresovaný z toho, co se mu stalo, ale jinak jsem z něho necítil, že by se mě bál. Jenom na mě tak koukal mírně přivřenýma očkama a nejspíš čekal, co budu dělat dál. Ještě o kousek jsem se k němu tedy přiblížil a on moje gesto zopakoval. Dělilo nás teď od sebe jen několik málo milimetrů. Tak málo, že se Jaeho nos téměř dotýkal toho mého.

„Y-younghyune--" špitl do ticha Jae, ale dříve, než stihl říct něco dalšího, jsem mu svoje rty přitiskl na ty jeho, ale téměř hned jsem se zase odtáhl. Nechtěl jsem něco dělat, dokud jsem stoprocentně nevěděl, že s tím on nesouhlasí. Nechtěl jsem mu ublížit.
Jen co jsem se od něj ale vzdálil, on se ke mě naklonil zpět, čímž mi naznačil, že můžu pokračovat. Políbil jsem ho tedy ještě jednou a tentokrát ne jenom na několik sekund. Začal jsem jemně pohybovat svými rty a on začal moje pohyby kopírovat. Bylo to najednou, jako bych se ocitnul ve snu. V nádherném snu, ze kterého mě nikdo nenutí se probudit. Kromě tedy dechu, který nám po chvíli došel a my se od sebe odtáhli. Nevěděl jsem co říct. Jenom jsem mu tedy hleděl do očí, stejně jako předtím a on mi pohled oplácel.

„Younghyune j-já..."
„Shh, nic neříkej." položil jsem mu ukazováček na rty a potom mu věnoval ještě jeden krátký polibek na tvář. „Půjdeme teď spát, dobře?"

Probudil jsem se až někdy kolem čtvrté odpoledne. Tedy respektive něco mě vzbudilo. Konkrétně zvonek u mého bytu. Jae ještě spal a já ho nechtěl budit, tak jsem se zvedl z postele jen já, připravený patřičně vynadat narušiteli mého spánku. Když jsem ale otevřel dveře, všechno to, co jsem si cestou ke dveřím připravoval, jako by se někam vytratilo a já nebyl schopný jediného slova.

„A-ahoj Yeosangie." řekl jsem nakonec trochu zaskočeně. Teď, když jsem věděl, že to on podstrčil Jaemu ty drogy, byl jsem z něj nervózní.

„Co tak nervózně, lásko?" zasmál se. Nějak jako by z jeho hlasu bylo slyšet, že ví, že jsem se celou pravdu už dozvěděl, ale možná to byl jen můj pocit. Každopádně, ať to bylo jakkoliv, rozhodl jsem se hrát, že nic nevím. Pokusil jsem se tedy uvolnit a ležérně se opřel o futra.
„Nejsem nervózní, jenom trochu rozespalý." usmál jsem se. „A co vůbec potřebuješ, zlato?"

„Nemůžu jít jenom tak navštívit svého přítele, hm?" na jeho tváři stále hrál úsměv, ale takový jakoby zlý, že jsem ani nemohl uvěřit tomu, že jsem věřil spíš jemu než Jaemu.
„A kde jsi vlastně byl? Přišel jsem za tebou včera, ale nebyl jsi doma a mobil jsi taky nebral." optal se. „Joo a můžu dál?"
Pustil jsem ho tedy dovnitř a zavedl jej rovnou do obýváku, aby si nevšiml Jaeho spícího v ložnici.
„Víš, jel jsem za kamarádem za město a-a no... nabíječku na mobil jsem si nechal doma." zasmál jsem se a doufal, že mi to bude věřit.

„Ahh taak, tak to joo." odpověděl Yeosang. „A co Jae?" když jeho jméno zmínil, ztuhla mi veškerá krev v žilách.
„Co by s ním bylo? Vyhodil jsem ho, však." na chvíli nastalo ticho.
„Ahaa, no jasně." odpověděl potom Yeosang. Celou dobu jsem cítil, jak mě probodává pohledem.
„A nebo ne?" dodal po další chvíli napjatého ticha. „Víš snad, Younghyunie, že lhát se nemá. A rozhodně ne svému milovanému příteli."
„A-ale--"
„Shh, zlato, už dávno vím, že jsi ho jel zachránit." posunul se ke mě trochu blíže a já se od něj naopak vzdálil.
„J-jak--"
„Jak to vím?" zasmál se. „Můj kamarád Woosung mi to řekl." nahlas jsem polknul. Tohle nebylo vůbec dobré.
„Opravdu tě miluju, Briane..." odmlčel se. „Ale tohle ti přece nemůžu tolerovat." procedil skrz zuby, napřáhl ruku a vrazil mi facku. Nečekal jsem to, tudíž jsem docela nahlas vykřikl.

jae

Vzbudil mě hlasitý výkřik přicházející z obývacího pokoje. Posadil jsem se tedy na posteli a protřel jsem si oči. Následně jsem se zvedl, vyšel ven z ložnice a vydal se do obýváku. Potichu, protože jsem se docela bál. Když jsem byl u dveří, mírně jsem nejdříve nahlédl dovnitř zpoza futer a udělal jsem dobře. V pokoji jsem uviděl Yeosanga, jak se sklání nad Younghyunem s napřaženou rukou, jako by mu chtěl dát facku. Mít jen o trochu více síly a sebevědomí a trochu méně strachu, asi bych se na něj vrhnul a pokusil se ho přeprat, ale na to jsem si netroufl. Rozhodl jsem se tedy pro jinou možnost. Utíkal jsem do kuchyně, kde měl Younghyun na stole položený svůj mobil. Rozhodl jsem se zavolat policii. To, co jsem měl udělat už dávno.
Vzal jsem tedy mobil do strachem a stresem roztřesených rukou, odemkl jej- naštěstí nebyl zaheslovaný- a vyťukal na klávesnici telefonní číslo na policii.

„Dobrý den, policejní oddělení v Seoulu, jak vám mohu pomoci?"

„D-dobrý den..." zašeptal jsem do telefonu. „U-u nás v bytě...u mě a mého přítele, teda kamaráda...je tady...j-je tady..."

„Prosímvás, uklidněte se a v klidu řekněte, co se děje. Všechno bude v pořádku."
Zhluboka jsem se tady nadechl, abych byl schopný mluvit nějak srozumitelně, aspoň tedy v rámci možností.
„V-v našem bytě je d-drogově závislá osoba a-a ubližuje mému příteli." dostal jsem ze sebe a při těch slovech se mi oči zaplnily slzami.
„Dobrá, řekněte mi tedy, kde se váš byt nachází."
Chvíli jsem si nemohl vzpomenout na adresu, ale nakonec jsem si název ulice i číslo domu vybavil.
„J-je to byt v nejvyšším patře." dodal jsem ještě.
„Dobrá, vyčkejte prosím, policisté by tam měli dorazit do deseti minut."

+++

awuuj!!!
takzee máte tady další kapitolku a pomalickuu se blížíme ke konci ^^

doufám že se vám to zatím líbí hihi a že to čtete i přes tu moji další půlroční pauzu :33

Vaše Kačii :**