who are you // jaehyungparkian

[ สิบสอง ]

Ještě nějakou dobu jsem přemýšlel, co se mnou chce Woosung dělat. Bylo to to jediné, co jsem mohl v danou chvíli dělat. Hlavou se mi honily různé děsivé scénáře, ale potom mě naštěstí přemohla únava a já upadl do tmy, což mě od všech těch hororů, co se mi v mysli tvořily, zachránilo.

Netuším jak dlouho jsem spal, ale hned jak jsem se probudil, spatřil jsem naprostou tmu a ucítil na obličeji něco, co mi obtahovalo hlavu a zakrývalo oči, abych nic neviděl. Také jsem téměř necítil ruce kvůli silně uraženému kusů něčeho, co mi pravou a levou svazovalo k sobě. Začal jsem panikařit.

„Proč jsi mi sakra zavázal oči a-“ začal jsem hysterčit a máchat rukama kolem sebe a potom se ozval Woosungův hlas.

„Buď v klidu, zlato, nic se ti nestane.“ pokusil se mě uklidnit.
„Aspoň teda zatím ne.“ dodal trochu tišeji. Nejspíš doufal, že jsem to neslyšel, ale já to slyšel až moc dobře a neskutečně mě to polekalo.
Co se mnou chce sakra dělat??
Pomyslel jsem si, ale byl jsem si skoro jistý, že se to brzy dozvím.

Několik chvil poté auto zastavilo a já uslyšel Woosunga jak vystupuje a zavírá za sebou dveře.
Chvíli se nic nedělo a potom jsem uslyšel, jak se otevírají dveře po mojí pravé ruce.
Woosungovy ruce se následně obmotaly okolo mého pasu a on mi pomohl vystoupit.

„K-kde to jsme?“ zeptal jsem se vyděšeně, jenom co jsem ucítil studený vzduch dopadající na odhalenou kůži na mém těle, kterou nezakrývalo moje oblečení.

„Proč si myslíš, že jsem ti zavázal ty oči, Jae?“ položil mi otázku a chladnou rukou mě pohladil po tváři.

Nic jsem mu na to neřekl a vyčkal, až si otázku zodpoví sám. Byl jsem naštvaný a vyděšený zároveň. Netušil jsem, jak jsem mohl několik měsíců svého života darovat téhle osobě. Litoval jsem, že jsem se s ním vůbec kdy začal bavit, ale bohužel už to nešlo vrátit.

„Možná proto, abys nevěděl kde jsme.“ přerušil tok mých myšlenek znovu hlas mého bývalého přítele, který zodpověděl jeho původní otázku.
„Trochu přemýšlej, zlato.“ zašeptal mi do ucha, přičemž mě stále zezadu objímal kolem pasu.
Otřásl jsem se, když jsem ucítil jeho dech na svém krku. Pocit, který jsem dřív miloval, se mi najednou znechutil.

Po těchto slovech se ode mě Woosung odtáhnul a chytil mě za moje svázané ruce.
„Teď pojď přímo za mnou a nic se ti nestane.“ nařídil mi a mě nezbývalo nic než ho poslechnout.
Nechal jsem se jím tedy vést po nejspíš asfaltové cestě.

Cesta trvala odhadem jen několik málo minut, potom jsme zastavili. Slyšel jsem jak Woosung otevřel dveře a potom se zase rozešel. Dveře za sebou zabouchnul a vydal se se mnou někam dolů ze schodů. Upřímně jsem měl co dělat, abych nezakopl a nespadl.

Když jsme schody sešli, znovu mě ovanul chladný vzduch a já se mírně otřásl. Byla tady ukrutná zima, skoro jako venku. Také mě do nosu udeřil nechutný zatuchlý pach, ze kterého se mi téměř dělalo špatně.

Woosung se zase rozešel. Naše kroky se rozléhaly a a jejich ozvěna jako jediná narušovala ticho, které tu vládlo. Atmosféra tady byla příšerná a děsivá. Děsila mě možná i víc než samotné Woosungovy záměry.

„Tady se posaď.“ řekl mi můj ex přítel najednou a já trochu znejistěl.
Ale nechtěl jsem zbytečně dělat nějaké nepříjemnosti, tak jsem se raději posadil. Ucítil jsem pod sebou studenou betonovou podlahu.

Doufal jsem, že ať Woosung zamýšlí cokoliv, budu to mít brzy za sebou.
Ale pokud jsem si na začátku myslel, že z toho vyjdu za chvilku a bezbolestně, neskutečně jsem se mýlil.