Básnířka, filozof a iluzionista

1. Filozof

Owen odjakživa věřil na lásku, ačkoliv nikdy nikoho nemiloval. Alespoň to tak každému tvrdil. A Lorelei jeho prohlášení pokaždé trhalo srdce, znovu a znovu. Protože ona milovala jeho. Kdyby byl svět jednoduchý, myslela si, složený jen z přímek a rovnoběžek, byl by Owen její lásku opětoval. A všem svým známým by tvrdil, že vždycky věřil na lásku, ale Lorelei je první dívka, kterou kdy doopravdy miloval. Jenže svět se skládá z klikatých čar a navzájem propletených kružnic a je vlastně úplně všechno, jen ne jednoduchý.

Koneckonců, vždyť si nebylo nač stěžovat. Přestože ji Owen nemiloval tím správným způsobem, stále ho mohla považovat za svého nejbližšího přítele. Trávili spolu skoro všechen volný čas. Téměř jako by spolu chodili. Téměř. Ale Lorelei už byla s vývojem jejich vztahu docela smířená. Žila dál v Owenově blízkosti a on se dál vysmíval lásce a všem jejím ideálům tím nejhorším možným způsobem.

Život plynul v pevně zajetých kolejí přátelství a dalo se by se říci, že Lorelei byla šťastná, tedy pokud pomineme tu nepříjemnou záležitost s neopětovanou láskou.

Jenže pak Owen zmizel.

Jejich poslední rozhovor rozhodně nenasvědčoval tomu, že by se mělo všechno tak rapidně změnit. Seděli spolu u kulatého stolku v jedné z těch zapadlých romantických kaváren, kterých jsou v Londýně tucty. Owen popíjel hořkou černou kávu a lhostejně listoval paperbackovým vydáním nějakého posledního bestselleru s ohýbanými rohy a zlomenou vazbou, který v kavárně nejspíš někdo zapomněl. Vypadal přitom jako prototyp rodilého Londýňana (přestože pocházel z opravdu malé vesnice na východě Anglie), s těmi svými tmavými rozcuchanými vlasy a čistou pletí, trochu bledou, avšak ne natolik, aby působil nemocně. Jeho zamyšlené zelené oči, ve kterých by se Lorelei mohla utopit, pokud by nedávala pozor, bloudily po okolí. Ve tváři měl svůj filozofický výraz.

Přemýšlivou náladu u něj měla nejradši, protože jí v tu chvíli byl ještě bližší než obvykle. Svěřoval jí věci, o kterých jindy mlčel, a často se jí ptal na její básně. Zbožňovala okamžiky, kdy jeho krásné oči klouzaly po jejím úhledném rukopise; milovala, jak její slova postupně vyvolávala na jeho rtech jemný úsměv s dolíčky.

„Co všechno bys byla schopná udělat, aby se splnilo tvé největší přání?" zeptal se a pohlédl na ni skrz své dlouhé řasy. Lorelei se samým zoufalstvím sevřely vnitřnosti.

„Cokoliv," zašeptala a sklopila pohled k zápisníku na svých kolenou. „Úplně cokoliv."

„Zajímavý postoj," zamyslel se Owen, aniž by si všiml jejích pevně zatnutých prstů a rozpálených tváří. „Ale nemyslím si, že je upřímný. Tváří v tvář realitě bys asi změnila názor. Je to stejné jako s láskou."

Lorelei zarputile mlčela a dál upírala pohled někam za jeho rameno, jen aby se mu nemusela podívat do očí. Owen jí rád vyprávěl o své životní filozofii, ale zrovna tuhle jeho teorii by nejradši nikdy neslyšela.

„Nechápej mě špatně, já věřím na lásku. Vlastně jsem v ní věřil úplně vždycky," prohlásil a několikrát zamyšleně zamžikal. „Jde tu jen o to, že jsem ještě nikdy nikoho nemiloval."

Lorelei ani tentokrát neodpověděla. Zavřela oči a představovala si, že je to všechno jen sen, že celý její život je jen tmavá jeskyně, na jejíž stěnách se odráží vybledlé stíny skutečnosti. Že jednoho dne prohlédne a probudí se do světa, kde bude všechno dokonalé. Do světa, kde ji Owen bude milovat. V duchu proklínala Platóna, že jí tím svým idealismem nasadil do hlavy tuhle hloupoučkou, ubohou naději, která se jí držela jako žvýkačka ve vlasech.

„Víš, co je zvláštní?" zeptal se Owen a zabubnoval prsty o stůl, čímž přetrhl nit jejích úvah. Lorelei slabě zavrtěla hlavou a zvedla oči od svého potrhaného zápisníku plného básní a podivných kresbiček.

„Jak se lidé pořád něčeho bojí," prohlásil a jako by chtěl svá slova zdůraznit, prudce zaklapl rozečtenou knihu.

„Strach je přece úplně normální." Lorelei zakroužila lžičkou ve svém mátovém čaji. „Může ti zachránit život."

„A přesně tohle mám na mysli," vyhrkl Owen a potřásl hlavou. „Na co je vůbec člověku život, když nikdy nezariskuje? Nežijeme přece od toho, abychom se nudili. Abychom přežívali ze dne na den."

„Ale to není takhle jednoduché," namítla. „Nemůžeš se jen tak sebrat a začít riskovat. Strach nás sice nutí šlapat ve vyjetých kolejích, ale na jednu stranu je to vlastně dobře."

Owen na ni chvíli zamyšleně zíral. Nakonec si zlehka povzdechl. Uběhlo několik mlčenlivých sekund. Pak se se zájmem v hlase zeptal, jestli je na obzoru nějaká nová báseň. O předchozí téma rozhovoru už ani slovem nezavadil.

Když příštího dne Lorelei zvonila u Owenova bytu, jeho spolubydlící jí oznámil, že Owen zmizel. Všechny jeho věci zůstaly na svém místě, ztratilo se jen nějaké oblečení a úspory.

Druhý den ve schránce našla první dopis.