Básnířka, filozof a iluzionista

19. Pole vlčích máků

Když se Lorelei ráno probudila, skládací lehátko vedle její postele bylo prázdné a tak dokonale ustlané, až měla podezření, že si Dorian vypomohl kouzlem.

Jelikož se však nenacházel ve stejné místnosti, nemohla se ho Lorelei zeptat. Raději vstala a s hromádkou oblečení zamířila do přilehající koupelny. Ani tam Dorian nebyl, jak nejprve předpokládala, a tak si dala rychlou sprchu a převlékla se z pyžama. Pak se marně pokusila zkrotit rozčepýřené vlasy, které jí trčely na všechny strany, a znovu byla nesmírně vděčná za svůj klobouk, který s lehkostí řešil snad všechny podobně nepodstatné problémy v jejím životě.

Pohledem sklouzla ke svému odrazu v zrcadle. Byla bledší než obvykle a pod očima měla tmavé kruhy z nevyspání. Najednou ji přepadlo nutkání nějak vylepšit vlastní vzhled. Radši rychle odvrátila oči.

Neměla by se snažit vypadat pro Owena lépe. Znal ji přece už tak dlouho. Jestli se to má dnes stát, jestli se má dnes Owen konečně vyslovit, vůbec nezáleží na tom, jestli Lorelei vypadá unaveně, nebo ne. Její osud byl pevně stanoven už dávno před dnešním dnem.

„Stejně tam ani nakonec nebude on," napomenula se Lorelei rozzlobeným šepotem, přestože tomu sama příliš nevěřila. „Vsadím se, že jen najdeme další indicii, která nás pošle na druhou stranu Anglie."

Když se vrátila do pokoje, Dorian seděl v otevřeném okně a pozoroval zahradu pod sebou. Lorelei k němu potichu došla a opřela se o parapet vedle něj. Ze zahrady se ozýval zpěv ptáků.

„Mám pocit, že ty dveře jsou poslední indicií," svěřila se Dorianovi se svou předtuchou. „Myslím, že až zazvoníme, otevře je on."

„Taky jsem nad tím uvažoval," zamumlal Dorian s očima stále přilepenýma k obzoru. Zněl smutně.

„Bojím se," přiznala Lorelei. „Možná byla lepší nevědomost."

„Život v iluzi není nikdy lepší," prohlásil Dorian suše a pro sebe se usmál. „Mně jakožto iluzionistovi to můžeš věřit."

Lorelei si povzdechla a narovnala se. „Měli bychom vyrazit, ať stihneme autobus."

Dorian beze slova přikývl.

Vystoupili z autobusu a vydali se po rozbahněné polní cestě vedoucí k pobřeží. Na polích kolem odkvétaly rudé vlčí máky. Hlavičky květů se po nedávném dešti povadle skláněly k zemi a nad krajinou se vznášela jejich omamná vůně otupující smysly. Lorelei kráčela kousek před Dorianem a vytrvale se vyhýbala kalužím. Každou chvíli k nim slaný vítr zanesl ozvěnu chraptivého smíchu racků a tichého šumění vln.

Vycházející slunce zalévalo krajinu nazlátlým světlem. Na obzoru se vynořila šedivá střecha letního domu Owenových rodičů. Lorelei mlčky zastavila a na okamžik zadržela dech. Naposled tu byla minulé prázdniny. Nerada na ten týden vzpomínala. Doufala tehdy, že s Owenem prožije báječné prázdniny, jenže on byl zrovna ponořený v nějaké své studii a Lorelei trávila celé dny sama na pláži pozorováním moře a psaním smutných básní.

Na rameni ucítila Dorianův dotek. Prudce potřásla hlavou, aby se zbavila nepříjemné vzpomínky, která jí zničehonic vytanula na mysli, a znovu vykročila směrem k domu. Uslyšela, jak si Dorian tiše povzdechl, a napadlo ji, co si asi o celé té situaci vlastně myslí. Je mu líto, že se jejich malé dobrodružství pomalu chýlí ke konci? A je smutný z toho, že už Lorelei nejspíš nikdy neuvidí?

Letmo na něj pohlédla, ale ve tváři měl jako obvykle nečitelný výraz. Jeho jindy téměř bílé vlasy nabraly díky vycházejícímu slunci nazlátlou barvu a v ledových očích se mu odrážela hladina moře, které se objevilo před nimi. Lorelei odvrátila zrak.