Básnířka, filozof a iluzionista

7. Sestra

„Ty tu jsi na kole?" zeptal se Dorian, jen co vyšli z galerie a Lorelei začala odemykat kolo ze stojanu.

„Jsem," přisvědčila jednoduše a narovnala se. Neměla chuť zasvěcovat Doriana do své finanční situace.

„No dobře," řekl Dorian a k jejímu údivu sevřel v rukou řídítka a nasedl.

„Počkej," pokusila se ho zastavit. „To je moje kolo. Ty pojedeš metrem."

Dorian jen zavrtěl hlavou a s vážným výrazem poklepal na štangli. „Omyl. Oba pojedeme na kole."

Lorelei chtěla zaprotestovat, ale než stačila cokoliv říct, Dorianovy ruce ji pevně sevřely kolem pasu a posadily na kolo před něj.

„Být tebou, radši se držím," prohodil Dorian a s úsměvem šlápl do pedálů. Kolo se dalo do pohybu a Lorelei se zakymácela. Raději se pevně chytila řídítek a dávala si pozor, aby se náhodou nedotkla Dorianových prstů. Jako by nestačilo, že byla v těsném sevření jeho paží a do zad ji hřálo jeho břicho.

„Kam mám jet?" zeptal se Dorian, když obkroužil zkušební okruh kolem Trafalgarského náměstí. Sice se mu úspěšně dařilo vyhýbat se skupinkám turistů, ale Lorelei jeho cyklistickým schopnostem moc nevěřila.

Raději mu nadiktovala adresu, na kterou je podle všeho měla Owenova hádanka s obrazy dovést. Jednalo se o malé květinářství v boční uličce nedaleko od místa, kde se právě nacházeli. Patřilo Owenově sestře, a tak tam Owen vypomáhal, když si potřeboval rychle vydělat nějaké peníze. Lorelei často chodila s ním. Ráda sedávala mezi vystavenými květinami a pozorovala Owenovy ruce, jak vážou kytice. Vždy byl nesmírně pečlivý a trpělivý. Lorelei si pokaždé představovala, že jednou Owen vstane a dojde až k pivoňkám, u kterých většinou seděla, vezme jich celých tucet a omotá je růžovou stužkou. A pak je dá Lorelei. Ne proto, že by měla svátek nebo narozeniny, ale jednoduše jen tak, protože ji má rád.

Což se samozřejmě nikdy nestalo. Owen vlastně nikdy nedával Lorelei květiny. Když měl jeden z nich narozeniny, zašli spolu do nějaké lepší restaurace a vybírali si z menu ty nejkurióznější jídla. Platil oslavenec. Co se týče dárků, většinou si dávali knihy. Lorelei každý rok napsala Owenovi báseň, ale ještě nikdy mu žádnou doopravdy nedala. Všechny čtyři (tolik let už se znali) ležely schované v tom nejzazším rohu šuplíku jejího psacího stolu. Lorelei připadalo, že kdyby si Owen přečetl jednu jedinou řádku některé z těchto básní, okamžitě by zjistil, že je do něj až po uši zamilovaná, a vysmál by se jí do očí. Toho se bála ještě víc, než že stráví zbytek života zaseknutá v zóně přátelství.

Dorian prudce odbočil doprava, což Lorelei vytrhlo ze smutných myšlenek. Zastavili před výlohou květinářství. Lorelei spatřila stažené bezpečnostní rolety a rozčarovaně si povzdechla.

„Úplně jsem na to zapomněla. Je neděle," zamumlala a spustila nohy na zem. Dorian na ni tázavě pohlédl.

„V neděli bývá květinářství zavřené, protože se konají květinové trhy na Columbia Road," vysvětlila Lorelei a znovu si povzdechla. „Znáš to tam?"

Dorian lehce přikývl a po tváři se mu roztáhl úsměv. „Tak na co čekáme?"

Cesta jim trvala asi dvacet minut, což byl vzhledem k přeplněným ulicím dobrý čas. Když se Lorelei nabídla, že na chvíli bude šlapat ona, Dorian to rezolutně odmítl. Lorelei za to byla vlastně docela ráda, protože by se jí nikdy nepodařilo nabrat Dorianovo tempo.

Když dorazili na Columbia Road, trhy už byly v plném proudu. Celá ulice byla zastavěná stánky s květinami. Osázené truhlíky a květináče stály dokonce i na silnici, která byla tím pádem neprůjezdná. Mezi stánky se tlačili lidé a bylo těžké odhadnout, kdo je zákazník a kdo jen okounějící turista. Lorelei by se nedivila, kdyby v tom zmatku někdo pár květin ukradl.

Stánek Owenovy sestry Adeline našla Lorelei snadno, protože stál na stejném místě jako posledně. Adeline zrovna diskutovala s nějakým zákazníkem. Když si však Lorelei všimla, s milým úsměvem hovor přerušila a obrátila se k ní.

„Tebe už jsem vážně dlouho neviděla, Lorelei," prohlásila a pevně ji objala. Lorelei jí objetí trochu rozpačitě opětovala. Owenovu sestru znala jen od vidění, nikdy spolu ani pořádně nemluvily. Jenže Adeline se takto důvěrně chovala ke každému. „Jak se má Owen?"

„Vlastně, kvůli němu jsem za tebou přišla," řekla nejistě Lorelei. „Myslela jsem, že mi od něj máš něco předat."

„No jo, máš pravdu," plácla se Adeline do čela a zavrtěla hlavou. „Úplně jsem na tu obálku zapomněla. Dala bych ti jí hned, ale nechala jsem ji v krámě."

„Aha," zamumlala a sklopila hlavu. „Tak nic."

„Hele, jestli to bylo vážně důležitý, můžu se tam teď stavit," přerušila ji Adeline a schovala ruce do kapes kalhot s laclem „Mám tady za rohem auto a Olivia to za mě může na chvíli vzít. Stejně bych teď měla mít pauzu na oběd."

„Jestli ti to nevadí." Lorelei se ohlédla po Dorianovi, který postával opodál a prohlížel si květiny.

„Vůbec ne. S tebou si vždycky ráda pokecám," mávla nad tím rukou Adeline a vyrazila ulicí směrem ke svému autu. Lorelei zamávala na Doriana, aby upoutala jeho pozornost.

„Vezme mě autem ke květinářství, tak tam přijeď na kole, dobře?" zavolala. Když Dorian přikývl, následovala Adeline k jejímu autu.

„Takže... co vlastně ta tajemná obálka obsahuje?" zeptala se Adeline, jen co nasedly a ona nastartovala.

„To právě nevím," odpověděla Lorelei. Nebyla si úplně jistá, jestli s ní má o celé té záležitosti mluvit. „Co vůbec říkal Owen, když ti tu obálku dával? Nechoval se jinak než obvykle?"

„Víš, připadalo mi podezřelé už jen to, že za mnou přišel, aniž by po mně chtěl brigádu." Adeline prudce šlápla na brzdu, až to s autem cuklo dopředu. Lorelei se vtiskla hlouběji do sedadla a sevřela v prstech bezpečnostní pás.

„Bylo to včera. Přiběhl celý udýchaný, že prý mu musím pomoct s něčím strašně důležitým. Nejdřív jsem myslela, že se dostal do nějakých problému. Chápeš, že se prostě zapletl se špatnou partou."

„Owen?" ozvala se pochybovačně Lorelei. „Jediný vážný problém, který by se mu tak mohl přihodit, je nezaplacení registrace v knihovně."

„Bod pro tebe," rozesmála se Adeline a trhaně přeřadila. „Každopádně mě ujistil, že je všechno v pořádku. Že prý ode mě jen potřebuje laskavost. A dal mi obyčejnou bílou obálku s tím, že až se pro ni stavíš, mám ti ji dát a na nic se neptat."

„Takže ti to vůbec nevysvětlil?" Tak trochu doufala v opak. „Nevíš, kde teď je?"

„Počkej," zarazila se Adeline a zaparkovala před květinářstvím. „Chceš říct, že nemáš tušení, o co mu jde? Většinou jsi první, komu o podobných hloupostech vykládá. Vsadila bych se, že to má co dělat s tou jeho posedlostí filozofií."

„Nevím, kde je," zavrtěla Lorelei hlavou. Směr, kterým se rozhovor ubíral, jí začínal být nepříjemný.

„Takže zmizel?" zeptala se Adeline nevěřícně, zatímco odemykala dveře obchodu. „Zkoušela jsi mu volat?"

Lorelei přikývla. „Byla jsem i u něj v bytě, ale vypadá to, že se rozhodl vypařit. Akorát mi nechává po městě podivné indicie. Ta obálka, kterou nechal u tebe, je jednou z nich."

Adeline obrátila oči v sloup a pustila Lorelei dovnitř. „Neboj Lorelei, zavolám rodičům a oni si ho zpacifikují."

O tom Lorelei pochybovala, ale nahlas nic nenamítla. Místo toho se opřela o pult a čekala, až Adeline přinese obálku.

„Tady to je," řekla, když se vynořila z dveří vedoucích do malé kuchyňky. Lorelei si od ní dopis vzala. Obálka vypadala úplně stejně jako ta první s mapou a fotkou.

„Děkuju," řekla Lorelei a vyšla na ulici.

„Není zač, ráda jsem pomohla. Tak zatím," rozloučila se Adeline, nasedla do auta a odjela.

Lorelei sklopila pohled k