Básnířka, filozof a iluzionista

8. Plavba

Lorelei obálku opatrně rozlepila a vytáhla nadvakrát přeložený papír, který se skrýval uvnitř. Rozložila ho a zmateně se zamračila. Byla to jízdenka na výletní plavbu po Temži, začínající na molu ve Westminsteru a končící v Greenwichi. Jízdenka byla rezervovaná na dnešní datum, což Lorelei přivedlo k myšlence, že Owen musí mít přehled o tom, jak už s jeho hádankami pokročila.

Ztracená v úvahách se posadila na schod před květinářstvím a zády se pohodlně opřela o dveře. Za malou chvíli se zpoza rohu vynořil Dorian na jejím kole.

„Máš tu obálku?" zeptal se, jen co přibrzdil u chodníku. Lorelei vstala a podala mu papír s vytištěnou jízdenkou.

„Lístek na výletní loď?" zamumlal Dorian a zamračil se. „Mám pocit, že nám to Owen začíná ulehčovat. Tohle přece není žádná hádanka."

„Ale no tak," okřikla ho Lorelei a vzala si od něj jízdenku zpátky. „Já osobně jsem ráda, že mi tu jízdenku zaplatil. Taky nám mohl nechat jen mapu s vyznačenými moly."

Dorian protočil oči a luskl prsty. Jízdenka se rozdvojila.

„Vida. Zaplatil nám dvě jízdenky a ani o tom neví," prohlásil nevinně a věnoval Lorelei zářivý úsměv. Obrátila oči v sloup a posadila se na kolo před něj.

„Radši jeď."

„Vaše přání je mi příkazem," zašaškoval Dorian a šlápl do pedálů. Vyhýbal se rušnějším ulicím, a tak za pár minut minuli St. James's park a vzápětí se před nimi vynořil Big Ben. Stačilo už jen přejít cestu a seběhnout schody k řece. U krytého mola zrovna kotvila výletní loď, do které se trousily hloučky turistů.

„Počkej. Co uděláme s kolem? Na palubu ho vzít nemůžeme," zeptala se Lorelei, když si všimla výstražné cedule.

„Prostě ho tady zamkni," řekl Dorian a opřel kolo o zábradlí. Lorelei ho poslechla, ale stejně se neubránila pochybám.

„Nikdo ho neukradne, neboj," dodal Dorian, když si všiml jejího výrazu. Vzápětí luskl prsty a se spokojeným úsměvem se vydal k lodi. Lorelei se naposled ohlédla po kole a rychle Doriana následovala na palubu.

Sice nepršelo, ale oni se stejně posadili do kabiny lodi, kde stálo několik dlouhých stolů a těžké dřevěné židle. Nebyli přece na lodi kvůli památkám a obdivování Londýna. Lorelei si podepřela bradu a upřela pohled na kalnou hladinu řeky za podlouhlým oknem. Čekala je zdlouhavá cesta. Pokud se Lorelei dívala správně, na letáku, který jí kdosi při vstupu na loď vrazil do ruky, se psalo, že plavba trvá sedmdesát minut.

„Kdo vůbec jsi, Doriane?" zeptala se po chvíli mlčení a úkosem na něj pohlédla. „Není spravedlivé, abys o mně věděl všechno a já o tobě nic."

„Není to tak, že bych o tobě všechno věděl. Chci říct, mohl bych, ale nevím," namítl Dorian a sklopil pohled. Lorelei pozorovala, jak jeho dlouhé řasy vrhají stín na jeho bledé tváře. Mlčky na něj zírala a čekala, až zodpoví její první otázku.

Nervózně se ošil, což u něj Lorelei viděla úplně poprvé. Nutno říci, že ji to překvapilo. Doteď jí Dorian připadal neprůstřelný, ale nejspíš právě odhalila jeho slabinu.

„Jsem pouliční iluzionista," řekl potichu a potřásl hlavou. „Žiju v Londýně."

„To přece vím, Doriane," napomenula ho Lorelei. „Kolik ti vůbec je let?"

Pro sebe se usmál, jako by řekla něco nesmírně zábavného. „Devatenáct. A tobě?"

„Sedmnáct. Každopádně není slušné ptát se dámy na věk," zaškaredila se naoko.