Básnířka, filozof a iluzionista

17. Rodina

Wellingtonův oblouk byl sice menší než Admiralty Arch, ale Lorelei byl mnohem sympatičtější. Stál kousek od křižovatky mezi Hyde parkem a Green parkem a na jeho vrcholku se tyčila monumentální socha čtyřspřeží táhnoucí válečný vůz, na který sestupoval anděl.

V útrobách oblouku se skrývalo muzeum, a dokonce se dalo vyjít až na vyhlídku na jeho vrcholku. Lorelei tam jednou zašla s Owenem, když měla náladu být za turistu. Byl odtamtud hezký výhled na parky.

„Pojď," zatáhla Doriana za rukáv a rozběhla se přes cestu k oblouku. Zatroubilo na ně několik aut, ale nevěnovala jim pozornost.

„Nejspíš budeme muset jít dovnitř," uvažovala nahlas a zastavila před železnou bránou v podloubí oblouku. Naštěstí byla otevřená.

Už chtěla vyrazit k nízkým dveřím vedoucím do muzea, když ji zarazila Dorianova ruka na rameni. „Počkej. Řekl bych, že vidím další indicii."

Lorelei se na něj se zmatkem v očích otočila. „Cože? Kde?"

Dorian jí před obličejem zamával jakýmsi ústřižkem papíru. Zaostřila na něj a spatřila načmárané telefonní číslo.

„Vždyť je to jen nějaká reklama."

„Je to napsané Owenovým písmem," oponoval Dorian netrpělivě. „To už jsi stihla zapomenout, jak Owen píše?"

Lorelei se při jeho poznámce zamračila a vytrhla mu proužek papíru z ruky. „Máš pravdu. Je to jeho rukopis."

„Zavoláš na to číslo?" Dorian očividně nemínil marnit čas zbytečným postáváním.

„Dobře," souhlasila poněkud nevrle a vytáhla z kapsy mobilní telefon. Vyťukala číslo uvedené na papíře a zaposlouchala se do vytáčení.

„Dobrý den, recepce hotelu Maják," ohlásil se ženský hlas.

„Dobrý den," pozdravila Lorelei zaskočeně. „Jmenuji se Lorelei Arnettová. Chci se jen zeptat... platí stále má rezervace?"

„Moment, ověřím to," odpověděl hlas. Lorelei obrátila oči k nebi a modlila se, aby se svým plácnutím naslepo trefila.

„Ano, máme vás tady. Lorelei Arnettová, jednolůžkový pokoj zarezervovaný na zítřejší noc."

„Dobře. Děkuju vám," vykoktala Lorelei a střelila po Dorianovi vítězoslavným pohledem. „Na shledanou."

„Vypadá to, že mi Owen na zítřejší noc zarezervoval pokoj v nějakém hotelu Maják," vysvětlila Dorianovi, jen co hovor ukončila. „Akorát jsem se jí zapomněla zeptat, kde to je."

„Mám to zjistit?" nabídl se.

„Jasně," souhlasila. Rozhodně to bylo rychlejší, než kdyby se to snažila zjistit sama pomocí internetu, poněvadž hotelů s tímto názvem mohly být v Británii desítky. A znovu volat do hotelu s otázkou, kde se vlastně nachází, by bylo přinejmenším krajně podivné.

„Sheringham," oznámil Dorian výsledky svého myšlenkového pátrání. „Je to u pobřeží na východě."

„Takže se rozhodl přesunout svou hru mimo Londýn," konstatovala Lorelei a zamyšleně se zadívala za obzor, jako by tam snad mohla Owena spatřit. „Jsem zvědavá, co se z toho vyklube."

„Máš dnes večer čas?" zeptal se Dorian znenadání. Lorelei k němu sklouzla pohledem.

„Mám," řekla a musela se nad vlastním životem kysele pousmát. „Od chvíle, kdy Owen zmizel, stojí mezi mnou a zíráním do zdi jen jeho hádanky. Neumím si představit, jaké by to bylo, kdyby Owen nestudoval v Londýně."