Básnířka, filozof a iluzionista

18. Hotel

Toho rána se Lorelei probudila plná smutku. Sotva otevřela oči, dostala chuť nevylézat vůbec z postele. Jen ležet s hlavou pod peřinou tak dlouho, dokud jí nedojde vzduch a nebude se muset nadechnout. Smutek jí seděl na žebrech jako těžký balvan, černá mlha, která jí obalovala myšlenky.

Přesto se přinutila vstát a nasnídat se. Umyla se a pustila se do balení, přestože měla končetiny jako z olova.

Stála před skříní a uvažovala, co si má vzít s sebou. Pokoj byl zarezervovaný jen na jednu noc. Lorelei v sobě živila naději, že to je už úplně poslední indicie. Že jakmile vstoupí do pokoje, spatří na posteli sedět Owena, začteného do nějaké knihy. A možná proto se nedokázala rozhodnout, co na sebe. Chtěla v okamžiku, kdy jí Owen konečně vyzná lásku, vypadat hezky. Jenže ta tíha, která jí od rána ležela na ramenou, jako by ji zrazovala od každého zbytečného pohybu.

Nakonec si přes hlavu přetáhla Owenův svetr a do batohu nacpala jen náhradní tričko, kalhoty a spodní prádlo. Šaty zavrhla. Co kdyby nakonec nic nedopadlo tak, jak předpokládala? Na co by jí byly šaty, kdyby místo Owena našla na posteli další hádanku, která by je vyslala na výšlap do hor nebo něco podobného? Lorelei už byla připravená na cokoliv.

Když ležela na sedačce zabalená do deky a čekala, až se objeví Owen, zabloudila až ke vzpomínce na jeden rozhovor s Owenem před pár měsíci. Seděli v úzké kuchyňce u něj doma. Matně si vybavovala, že Owen něco vařil. Chvíli předtím se vrátil z nějaké přednášky o filozofii a zapáleně o tom Lorelei vykládal. Vlastně se spíš snažil vyvrátit jakousi teorii, jejíž přesné znění nebo autora už si taky nepamatovala.

„Lidé se přece nerodí smutní," prohlásil a oči mu nadšeně zářily. „Smutné je dělá až život. No řekni, nezní to mnohem pravděpodobněji?"

A když o tom teď Lorelei přemýšlela, napadlo ji, že se Owen mýlil. Lidi nedělá smutné život. Lidi dělá smutné láska. Protože co je horšího než nadobro ztratit nebo nikdy nemít člověka, kterého milujete?

Naštěstí se bytem rozeznělo zvonění a osvobodilo ji tak ze zajetí podivných úvah. Když otevřela, na prahu nestál nikdo jiný než Dorian. Chyběl mu jeho obvyklý cylindr a přes rameno mu visel batoh.

„Jsi připravená vyrazit?"

„Jasně." Lorelei roztržitě přikývla a naposled pohledem zkontrolovala byt, jestli na něco nezapomněla. Naštěstí to vypadalo, že má všechno. Na zádech ji tížil plátěný batoh, v kapse peníze na vlak a na kuchyňském stole ležel vzkaz pro mámu. Lorelei věděla, že jí o své výpravě měla říct dřív, ale bála se, že jí to máma zatrhne. Než si však vzkaz vůbec přečte, bude už Lorelei v Sheringhamu.

Zamkla byt a vyrazili k nádraží. Lorelei nebylo dvakrát do řeči a Dorian to respektoval. Když se usadili ve vlaku, vytáhl si z batohu knihu a pustil se do čtení. Lorelei pozorovala ubíhající krajinu a marně se pokoušela zbavit skličujícího pocitu, který se jí usadil na hrudi.

Byli asi v polovině cesty, když Dorian prudce zaklapl knihu. Lorelei k němu překvapeně vzhlédla.

„Děje se něco?"

Předklonil se, aby jí viděl do očí, a nervózně se usmál. „Víš, jak jsi mi včera říkala, že bych si měl promluvit s Oliverem?"

Lorelei pomalu přikývla. Začínalo jí docházet, kam tím míří. „Udělal jsi to."

„Udělal jsem to," přitakal a vjel si prsty do vlasů.

„A jak to dopadlo?" zeptala se. Dorianovo přiznání ji poněkud vyvedlo z míry. Když mu to včera navrhovala, nečekala, že to vážně udělá, natož hned.