Básnířka, filozof a iluzionista

3. Setkání

Lorelei seděla schoulená v proutěném křesle na balkóně, nohy zimomřivě zkřížené pod sebou. Slabý, zato studený vánek jí čechral rozčepýřené vlasy. Ze svého stanoviště měla výborný výhled na malebné střechy a ulice své čtvrti, avšak její pozornost plně zaměstnával drobný zlatý klíček, který zaujatě otáčela v prstech. Jeho zašlý povrch odrážel první nesmělé paprsky právě vycházejícího slunce a házel prasátka po okolních oknech. Jediná nápověda, kterou klíček skýtal, bylo číslo dva tisíce napsané lihovou fixou na rubu. Lorelei si pohrávala s klíčkem tak dlouho, že se číslice začaly rozmazávat a poslední nula už téměř nešla vidět.

Na záhadu zlatého klíčku se Lorelei snažila přijít celý zbytek včerejšího dne, a dokonce i část noci. Tajemství, které tato tajemná indicie od Owena skrývala, jí nedávalo spát. Co by to jen mohlo znamenat? Kam má jít, aby našla další zprávu od Owena a byla blíž splnění svého nejniternějšího přání? Co se jí Owen snaží tím klíčkem vzkázat? Co chce naznačit?

Ale ač přemýšlela sebeusilovněji, na řešení nepřicházela. Měl snad Owen na mysli nějaké zámečnictví, které spolu kdysi navštívili a ona si na to nevzpomíná? Nebo se snad opravdu jedná o hru na hledání pokladu a on jí poslal klíč k pirátské truhle? Tohle řešení se jí zrovna nezamlouvalo. Bylo na její vkus příliš dětinské a postrádalo jakoukoli romantiku. Ale možná Lorelei vkládala do té Owenovy podivné hry na schovávanou příliš velké naděje.

Jedno věděla Lorelei jistě, Owen je stále v Londýně. Usuzovala tak z toho, co včera prohlásila ta číšnice. Před půl druhou hodinou se tu stavil jeden kluk, říkala. Takže minimálně ještě v době, kdy Lorelei zdolávala schody na Zlatou vyhlídku, byl Owen stále ve městě. Z nějakého důvodu ji to vědomí uklidňovalo.

S povzdechem uložila klíček do kapsy a vyskočila na nohy. Naposled přejela pohledem panorama města a přivřela oči před ostrým světlem ranního slunce, které se v ten okamžik přehouplo přes obzor.

Potřebovala si od toho neustálého hloubáním nad klíčkem vyčistit hlavu. Potichu za sebou zavřela dveře, tak, aby nevzbudila Francis, která vyspávala po včerejším představení. Ani se neobtěžovala psát pro ni vzkaz s oznámením, že jde ven. Stejně by zůstal bez povšimnutí.

Nevypadalo to na déšť, ale Lorelei si pro jistotu narazila na hlavu klobouk. Chvíli uvažovala, jestli si nemá přes ramena přehodit svetr, ale nakonec usoudila, že její tričko s dlouhým rukávem bude stačit. Vklouzla do plátěných tenisek a vyrazila.

Kolo nechala protentokrát doma, protože neměla namířeno za konkrétním cílem. V plánu bylo pouze toulání se Londýnem, který se pomalu probouzel. Lorelei vdechovala ledový ranní vzduch a poslouchala zvuky dopravy. Díky brzké hodině nebyly ulice přeplněné turisty. Ačkoliv od včerejšího odpoledne nic nejedla, Lorelei neměla moc velký hlad, a tak si jen v jedné z mnoha kaváren koupila kalíšek kávy. Připadala si jako hlavní hrdinka nějakého půvabného romantického filmu, když se tak procházela ulicemi nejkrásnějšího města na světě (alespoň podle Lorelei) a usrkávala horký nápoj.

Jak minuty přibývaly, ulice se začaly zaplňovat lidmi. Když Lorelei odbočila z jedné postranní uličky na široký bulvár lemovaný nejrůznějšími obchody a butiky, znenadání se srazila s početnou skupinkou teenagerů, podle silného přízvuku z východního Londýna. Byly mezi nimi i dvě dívky, o něco mladší, které se hlasitě smály a mezi výbuchy smíchu se jí omlouvaly za svou nemotornost. Lorelei jejich omluvu trochu rozpačitě přijala a co nejrychleji se vymanila z příliš důvěrných doteků jejich paží.

Ušla sotva pár metrů, když si uvědomila, že jí něco chybí. Vylekaně vklouzla rukou do přední kapsy kalhot, kde ji ještě před chvílí tlačila peněženka a Owenův zlatý klíček. Byla prázdná.