Básnířka, filozof a iluzionista

11. Nečekaná návštěva

Ráno Lorelei pečlivě sledovala ranní zpravodajství, zda nepadne zmínka o podivném papírovém tornádu v Hampton Court, ale vypadalo to, že je jediným obyčejným člověkem, který o něm ví. Dorian nebo jeho bratr museli nějakým způsobem celé místo očarovat, to bylo jisté.

Aby Lorelei předešla včerejšímu nečekanému překvapení v podobě Doriana přede dveřmi komory, rovnou s ním domluvila dnešní sraz u sebe doma.

Postavila vodu na čaj, přestože by byla raději, kdyby neprodleně vyrazili za další indicií. Zatím však ani neotevřela obálku z Kensingtonských zahrad, a tak neměla nejmenší tušení, kam je zavede. Což znamenalo, že budou muset nad řešením hádanky nějakou tu dobu strávit, a na přemýšlení se odjakživa jde lépe při šálku čerstvého čaje.

Zrovna zalévala čaj horkou vodou, když se bytem rozlehlo hlasité drnčení domovního zvonku.

„Moment!" křikla přes rameno a ve spěchu uklidila nádobí z linky. Když se zvonění ozvalo znovu, rozběhla se ke dveřím. Tušila, že to je Dorian, který právě dorazil na jejich sraz, přesto však ze zvyku zkontrolovala chodbu za dveřmi kukátkem.

Jaké však bylo její překvapení, když místo Doriana spatřila cylindr posazený na hnědých vlasech po ramena a zkoumavý pohled šedivých očí.

Oliver.

Lorelei odskočila ode dveří, jako by ji udeřil blesk. Zacouvala až ke kuchyni a s obavami sledovala, jak se řetízek na dveřích dává do pohybu. Rozechvěle stoupal drážkou, na konci z ní vyskočil úplně a s hlasitou ránou narazil do dveří. Lorelei, která nebyla s to se pohnout, sklouzla očima ke kouli na dveřích. Ta se pomalu otočila a dveře se otevřely.

„Zdravím." Oliver s nonšalancí sobě vlastní překročil práh a vešel do bytu. Lorelei se nezmohla na slovo. Oliver její mlčení ignoroval a nenuceně vešel do kuchyně.

„Á, tak ty jsi nám přichystala čaj?" rozzářil se a spokojeně si zamnul ruce, když spatřil proužek páry stoupající z konvice a dva hrnky nachystané na kuchyňském stole. „To bylo od tebe velice prozíravé. Nikdy není špatná chvíle na šálek čaje."

„Co tady děláš?" promluvila konečně Lorelei.

„Mohl bych dostat mléko?" zeptal se Oliver, jako by její otázku přeslechl.

„Ne. Nemáme mléko," odsekla s jistým uspokojením Lorelei. Její matka byla alergická na laktózu, a tak byla Lorelei už od malička zvyklá pít nejrůznější rostlinné náhrady. Nabízet Oliverovi mandlové mléko ale nehodlala. Jako by nestačilo, že si bez jejího svolení právě nalil čaj.

„Nevadí," zamumlal Oliver a luskl prsty. Čaj v šálku se krátce zčeřil a vzápětí se jeho hladina zakalila, jako by do něj nalil kapku mléka.

„Proč jsi přišel?" zopakovala Lorelei o poznání temnějším tónem.

„Promluvit si o mém bratrovi," řekl Oliver a vzhlédl. Lorelei při pohledu do jeho úlisně přimhouřených očí přejel mráz po zádech. V jeho pohledu bylo cosi děsivého. Podobně se zprvu cítila i v přítomnosti Doriana, jenže pochybovala, že ji to v Oliverově případě přejde. Dorian ji možná děsil svými prapodivnými zvyky a kouzly, ale Oliver měl v očích jiskru zla. Působil jako někdo, kdo si jde za svým cílem, ať to stojí, co to stojí.

„Má něco, co chci," dodal Oliver, čímž vytrhl Lorelei z myšlenek. Roztržitě sevřela v prstech šálek.

„Co s tím mám společného já?" zeptala se.

Oliver pokřivil rty v úšklebku. „Ty mi to pomůžeš získat."

„A proč bych to podle tebe měla dělat?" Lorelei nevěřícně nadzvedla obočí. „Snad si nemyslíš, že ti budu pomáhat po tom všem, co mi o tobě Dorian řekl."